Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Kapitola 3 - První setkání

Kroky utichly. On postával několik metrů ode mě. V uších měl sluchátka a něco si broukal. Chviličku jsem ho zaujatě pozorovala. Co dělá kluk jako on na hřbitově? A proč je tady zrovna dneska, v den mého pohřbu?
Vítr si pohrával s jeho havraními vlasy a foukal mu je jednou z obličeje, podruhé mu prameny padaly do očí. Do jeho krásných a bizardně klidných modrých očí, ve kterých jsem se právě topila a netušila jsem jak v nich neutonout. Na řasy mu dopadla kapka deště. Sklopil hlavu a já poprvé odtrhla pohled od té laguny, ve které jsem se utápěla, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Ač pršelo, neměl žádnou bundu, zřejmě mu déšť vůbec nevadil, možná se mu i líbil jako dříve mně. Zpod tmavomodré mikiny mu vykukoval límeček černého trička a nohy mu halily černé plátěné kalhoty.
V ruce držel bílou růžičku, kterou nyní zvedl, aby si k ní mohl přivonět. Mírně nakrčil nos, když vdechoval vůni. Zdál se být stejně omámen růží, jako já jsem byla omámena jím. Za několik málo okamžiků otevřel oči, zřejmě protože mu další kapka dopadla na víčka. Vzhlédl k nebi, rozpažil ruce a chytal do dlaní slzy plakajícího nebe. Jedna za druhou kapky skrápěly jeho bledé ruce. Usmíval se. Jemný, ale o to pravější smích zdobil jeho už tak dokonalou tvář. Melodie, kterou si broukal se změnila, zcela jistě mu teď hrála nějaká balada. Svěsil hlavu a jednu ruku si dal do kapsy. Druhou stále jemně svíral bílou růži a rozhlížel se kolem sebe. Nezaujatě projel celé kolečko kolem sebe a pak se zase vracel.
Jeho nebesky modré oči se zastavily, hledíce směrem ke mně. Jakoby něco hledal, jakoby věděl, že není sám. Neuhnouc pohledem vykročil směrem, kde jsem stála jako zmražená. Pobrukoval si mně známou melodii. Tenhle kluk..... můj bůh..... poslouchal Alcest. V hlavě se mi přehrávala má oblíbená Tir Nan Og a já si začala pobrukovat s ním. Zarazil se, zamračil, jak nad něčím přemýšlel a poté vyndal jedno sluchátko a naslouchal. Okamžitě jsem zmlkla a sledovala jeho počínání. Stál nehnutě a snažil se slyšet neslyšitelné.
„Už blázníš. Měl by sis zajít na psychiatrii, jak ti všichni radí,“ zamumlal si pro sebe, ale já jeho stříbřitý hlas slyšela více než zřetelně. Pokrčil rameny, opět si nasadil sluchátko a poněkud obezřetněji znovu vykročil směrem ke mně. Cestou pohladil kůru lípy, která strážila tuto uličku. Zastavil se sotva dva metry ode mě a shlížel na můj čerstvý hrob. Přikročil blíže a prsty se zlehka dotkl mého náhrobku. Bylo to jako..... jakoby se nedotkl kamene, ale přímo mě samotné. Mohla jsem cítit jeho prochladlé prsty hladící mě na vlasech. Poklekl a růži mi položil na náhrobek, kde nic nezastiňovalo její krásu. Jistě, můj hrob byl pokryt mnoha věnci, ale mně se nejvíce líbila ta růže od něj. Objížděl mé vytesané jméno. Písmenko po písmenku zkoumal strukturu vyrytého nápisu. Poté se jako sněhové vločky dotkl mé fotky v rámečku, vsazené vedle jména.
„Vik,“ povzdechl tichým hlasem a já věděla, že má moje srdce již navždy. „Bylo ti jen sedmnáct. O rok méně než mně. Proč je tenhle svět tak krutý? Lidé, jenž si život zaslouží, umírají a ti, kteří by žít neměli, jsou tu stále. Vik, nová princezno tohoto pochmurného místa, vítám tě zde,“ pokračoval sotva slyšitelně, ale pln citu. Nato se zvedl, ještě naposledy přivoněl k růži, prsty přejel okraje okvětních lístků, otočil se a pomalu kráčel pryč.
Stála jsem jako opařená na místě a sledovala ho, dokud nezmizel z dohledu, s ústy dokořán. Zaplavila mě vlna úzkosti. Na hřbitově jsou všechny emoce ještě umocněny atmosférou. Kdo byl ten uhrančivý mladík, který mě přiměl stát tu nyní neschopna hlásky? Jaktože jsem jej ještě nikdy neviděla? Byl to snad jen přelud? Přistoupila jsem k náhrobku a rukou se nažila vnímat růži, která ležela navrchu. Cítila jsem hebké okvětní lístky hladící mě po pokožce. Cítila jsem trny, píchající mě do kůže. Cítila jsem opojnou vůni, kterou růže vydávala. Toto nebyl sen. On je skutečný. Je tak skutečný jako tato květina, které se právě dotýkám. A řekl mi..... řekl mi princezno. Tak mi ještě nikdo neřekl. A ty jeho oči. Celý zbytek své existence bych se v nich chtěla utápět. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout a křičet „Já jsem tady. Stojím tu přímo před tebou, tak mě polib.“ Ještě nikdy jsem nic podobného necítila a nyní to bylo všude kolem mě a nebylo úniku. Milovala jsem ho ještě dřív, než jsem si uvědomila, jak pošetilé to bylo. Nevím, jak se jmenuje. Nevím, kolik mu přesně je, nevím, kde bydlí, neznám jeho koníčky ani přátelé. Vím jen jednu věc, na které mi teď záleží. Miluju ho.
Paže se mi svezla k boku, když jsem si uvědomila, že ho možná už nikdy neuvidím. To pomyšlení nesnesu. Klesla jsem k zemi, padajíc na kolena s pocitem ztráty. Ztratila jsem svůj život, ztratila jsem své tělo, ztratila jsem své přátele, rodinu, vše co se vztahovalo k mému předsmrtnému bytí, ale i přesto jsem jako největší ztrátu cítila to, že můj princ právě odešel. Klečela jsem před svým hrobem, hledíc na andělsky bílou růži a před očima viděla jen jediný obraz. Jeho nebeské oči, lehký úsměv plných rtů a havraní vlasy spadajíc mu na bledou pleť. Ne..... jeho jsem nemohla nechat jít.
Vmžiku jsem vyskočila zpět na nohy a co nejrychleji jsem uměla běžela za ním. Míjela jsem řady starých hrobů, které jsem nikdy dříve neviděla, zdobené majestátními náhrobky. Byla jsem si jistá, že jsem mnohokrát rychlejší než on, ale přesto jsem jej nikde neviděla. Běžela jsem do každé uličky s očekáváním a očima prohledávala celé okolí. Přeci se nemohl jen tak vypařit. Také pochybuji, že by stihl odejít pryč. Ztrácela jsem naději v každé nové uličce, ve které jsem ho nespatřila a nakonec jsem to vzdala. Daleko od pohřební síně a ještě dále od hlavního vchodu, v části hřbitova, kam již dlouho nikdo nechodí, jsem se zastavila. Naposledy jsem se rozhlédla kolem a povzdychla si. Nebyl tady.
Svěsila jsem hlavu, chtělo se mi brečet, ale s chladnějším proudem vzduchu mi plíce naplnila jeho vůně. Zcela jistě to byl on. Rychle jsem vzhlédla ze země a znovu očima zkontrolovala okolí. Na tváři jsem ucítila další proud vzduchu a rychle se rozeběhla směrem, odkud přicházel. Připadala jsem si jako lovecký pes, který stopuje podle pachu umírajícího zajíce, ovšem já se nehnala za žádným zvířetem, které opouští život. Já naléhavě hledala osobu, která byla mnohem důležitější než samotná má existence. Směr větru se změnil a já ho následovala, probíhala jsem mezi těmi samými náhrobními kameny jako před chvílí, hnána touhou..... ne touhou, ale nutností jej dohonit a znovu spatřit jeho kouzelný obličej. Vítr sílil a do obličeje mě sekaly provazce deště. Mě to ale nebolelo, vůbec mi to nevadilo a ani mě to nezpomalilo. Míjela jsem v plné rychlosti řady chladného mramoru a bylo ve mně najednou více života než kdy jindy. Vítr mě vedl do další zapomenuté části hřbitova, kde byly pochovány oběti války. Bylo to vskutku podivné. Už prve jsem se divila, co dělá kluk jako on na hřbitově, ale to by ještě nebylo tak zvláštní v porovnání s tím, do kterých částí ho nohy nesly.
Vběhla jsem na starý hřbitov a rozdíl, poznatelný na první pohled, byl propastný. Zcela zchátralé hroby. Náhrobky ležely buď pokácené na zemi a nebo úplně chyběly. Mnohdy z hrobů zbyla jen vyvýšená místa pokrytá travou, naprosto beze stopy lidského zájmu o jakoukoli péči. Kdybych měla více času, určitě bych tomuto místu věnovala alespoň tolik úcty, kolik bylo v mých silách, ale teď jsem měla něco neméně důležitého. Přesto jsem mírně zpomalila, abych na nějaké místo posledního odpočinku nedej bože nešlápla. Tato část byla jen o něco menší, než nová hlavní část hřbitova. Řady kopečků naháněly mráz do zad. Byla-li nová část pochmurná, toto místo bylo dvakrát tak smutné. Ne. Teď jsem neměla čas na přemítání a litování.
Znovu jsem se rozeběhla plnou rychlostí a ohlédla se, abych se podívala, jak velkou vzdálenost mám již za sebou, málem jsem přitom narazila do osamocené lípy, která rostla u cesty. Zarazila jsem se, ale hned jak jsem byla dostatečně vzdálena, bez možnosti do lípy vrazit, nasadila jsem opět to největší tempo, jakého jsem byla schopna. Metry mi ubíhaly pod nohama a přede mnou se začala rýsovat krajová zídka hřbitova. S každým krokem jsem se jí přibližovala. Asi padesát metrů nalevo od cestičky byla stará kovová vrátka a já automaticky zamířila k nim. Jak vítr narážel do kované branky, ta vydávala děsivé vrzání, takže jsem si byla jistá, že je otevřená. Rukama jsem chytila chladnou kovovou kliku a zabrala za ní vší silou. Vrátka se ale ani nehnula. Vzteky jsem si podupla a veškerou svou muší silou jsem znovu zabrala a vrátka mi konečně podlehla. S hlasitým vrznutím se rozletěla dokořán a já jimi proběhla. Na druhé straně jsem skočila přímo do louže, ale to mi nevadilo. Zběžně jsem se rozhlédla a řítila se dále blátivou cestičkou mířící k hlavnímu vchodu a silnici. Vítr se mi opíral do pravého boku a já se bála, že budu přiražena ke zdi a nebudu schopná běžet dál, ovšem i sebesilnější vítr by mě teď nedokázal zpomalit, natož potom zastavit. Nevšímala jsem si, jestli kolem mě létá bahno a cáká zkalená voda. Myslím, že tomu tak nebylo, přeci jen jsem byla duch a ti nejspíš neváží tolik, aby kolem sebe udělali pořádnou spoušť. Za několik málo okamžiků jsem již zahýbala za roh a stála před hlavní bránou.
Dychtivě jsem se rozhlédla, ale ramena mi poklesla, když jsem ho nikde neviděla. Vběhla jsem do silnice a málem mě přejelo auto, ale ani když jsem stála na plné čáře a vytahovala hlavu skoro až do nebe, neviděla jsem živáčka. Hlava mi spadla a já si prohlédla svá bahnem kupodivu nedotčená chodidla.
Odšourala jsem se pod topoly lemující krátkou pěšinku od silnice k bráně a sedla si na jejich kořeny. Naposledy jsem se podívala oběma směry, přitáhla si kolena co nejblíže k bradě a čekala prázdnotu. Propast hlubší než do které jsem již jednou padala a mnohem nesnesitelnější, protože teď jsem se cítila, jako by kromě mě zemřelo i vše krásné kolem. Kdybych mohla plakat, zcela jistě by nyní moje oči byly slzavým údolím a mé tváře by byly zmáčeny potoky slanosti. Teď jsem ovšem pouze s hlavou v dlaních nahlas vzlykala a třásla se. Byl pryč.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one