Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Kapitola 30 - Já mu ukážu, že neexistuju

Uplynulo několik dalších dnů, které jsme trávili v poklidu spolu. Paige už se nevrátila, a tak jediný, kdo nám narušoval naše soukromí, byla sestra Kate, doktor Mason a sem tam nějaký z Vánočních sborů, které vždy chodily do nemocnic potěšit pacienty alespoň koledami. Jinak vánoční atmosféru v nemocnici navozovala pouze bohatě zdobená vysoká jedlička ve vstupní hale. Nabízela jsem se sice, že bych mohla do pokoje něco malého donést, ale včas mě upozornil, že květiny byly to jediné, co tu povolili. Nevadí. Jindy by mi příliš čistý, prázdný a až moc bílý pokoj vadil, ale s ním bych mohla být i v pekle a bylo by mi to ukradené.
Posledních pár dní jsem si navykla při každé návštěvě doktora Masona chodit po nemocnici a brzy jsem si tu už připadala jako doma. Poznala jsem všechny sestřičky i doktory, asi půlku pacientů a všechna patra jsem měla prochozená křížem krážem včetně všech místností. Tedy skoro všech. Vynechávala jsem z etického důvodu umývárny a pitevnu, kam bych se neodvážila. Zezačátku se ptal, proč odcházím a já mu popravdě odpověděla, že nechci poslouchat to, jak musí někomu lhát o svém dětství, vztazích a práci. Pochopil to však rychle, a proto než měl přijít doktor Mason se se mnou vždycky rozloučil hlubokým polibkem a nechal mě se toulat. Doktor měl ve zvyku chodit každý den v jedenáct a někdy se stavil ještě navečer kolem šesté. Zřejmě bral vážně to, že jsme chtěli být na svátky spolu pryč z nemocnice, i když kdyby se dozvěděl, že tou „vysněnou“ dívkou je duch, asi by spíš honem rychle poslal pro svěrací kazajku.
Dnes jsme po obědě vyrazili do haly, abych mu ukázala tu krásnou jedličku než začne opadávat. Tahala jsem ho za ruku jako malé dítě a básnila mu o té kráse. On se na mě jen usmíval, ale nic neříkal. Pokud se chtěl dostat co nejdřív domů, tak si musel dát pozor. Kdyby ho někdo viděl na chodbě, jak si mluví zdánlivě jen k sobě a navíc jako k holce, asi by ho tady nechali ještě pěkně dlouho. Natož kdyby, pro jiné imaginární, partnerku líbal. Možná že bylo riskantní i držet ho za ruku, ale bez toho jsem s ním už nemohla nikam jít. Potřebovala jsem ho mít nablízku co nejvíc. Došli jsme k výtahu a sjeli do haly. Zatím jsem mu zakázala chodit po schodech, i když by mu to určitě nedělalo nejmenší problém. Nedočkavě jsem ho dotáhla až ke stromku a čekala na jeho reakci. Asi z něj nebyl tak nadšený jako já, ale nedával to na sobě znát. Místo toho uznale hleděl na jeho ozdoby a nakonec to zhodnotil slovy „Nádherný, fakt“ a já se rozesmála.
Chvilku jsem tam jen tak stáli a drželi se za ruce, ale potom se něčeho lekl a trošku nadskočil. Hned jak se otočil se ale vrhnul na člověka, který ho tak vylekal a zuřivě ho objal. To, že jsem ho neznala mě sice trošku znepokojovalo, ale když jsem se nad tím zamyslela, musela jsem uznat, že jsem neznala jediného jeho známého.
„Steve, kde se tady bereš?“ ptal se ho vesele a poplácával ho po zádech.
„Co já? Co tys ksakru vyváděl?“ zlobil se Steve a naoko mu vlepil pohlavek.
„Ále,“ odbyl to mávnutím ruky a pak dodal: „Teď je to už naprosto pryč Steve. Jsem neskutečně šťastnej člověk.“
„Je v tom ženská, Jerry?“ podíval se na něj Steve tázavě.
„A ne ledajaká,“ usmál se.
„No tak povídej brácho,“ našpicoval Steve uši.
„Tady ne, pojď na pokoj,“ vybídl kamaráda a zatvářil se tajemně.
Raději jsem se ho pustila, ale šla jsem co nejblíž u něj, co to jen šlo. Ani Steve mu nedovolil jít po schodech, a tak jsme se svezli výtahem. Když jsme vyjeli do prvního patra, a výtah se otevřel, už už jsem chtěla odejít, protože mi přišlo neetické poslouchat rozhovory s někým, kdo o mně vůbec neví. On mě ale chytil za ruku a mírně zavrtěl hlavou, a tak jsem je následovala do pokoje. Steve si sednul na židli, kterou si přitáhl blíž k lůžku, na kterém jsme se uvelebili my dva. Přitulila jsem se k němu a čekala co přijde.
„Co že tak tajemně brácho? Není to snad nějaká ze sestřiček?“ prolomil ticho jako první Steve.
„Ne. Nešil. Jde o někoho, koho už tak trošku znáš, ale asi ti to bude připadat hodně šílený nebo neskutečný,“ odpověděl a nenápadně mě pohladil po ruce.
„Zase to táhneš s Paige? Víš, že nikdo kromě vás z toho nebyl nadšenej,“ řekl Steve a zatvářil se kysele.
Podvědomě jsem zavrčela, když se o ní zmínil a přitiskla se k němu ještě víc, až se otřásl. Proč sakra každý myslí nejdřív na ni? Jo asi proto, že mě nikdo nevidí a neví, že existuju.
„Jen to ne brácho!“ ohradil se a pokračoval: „Víš... nevím jak ti to říct, ale díky nějaký nadpozemský síle a snad to byla vůle boží... Zkrátka je to Viky.“
„Co to kecáš? Brácho nechci ti kazit iluze, ale Viky je mrtvá,“ vyjel na něj bezdůvodně Steve.
Tak tohle mě bolelo. Jasně, byla jsem mrtvá a všichni včetně mě to dobře věděli, ale stejně mi tenhle přístup přišel dost hnusnej. Nespokojeně jsem se zavrtěla a on stiskl mou ruku, abych se uklidnila. Po chvíli to konečně zabralo a já už neměla chuť se na Steva vrhnout a uškrtit ho. No, spíš se o to trapně snažit.
„Hele Steve, čekal jsem, že nějak tak zareaguješ,“ začal a naštvaně se na Steva podíval.
„No co jinýho čekat? To ti dávaj nějaký prášky, který ti zatemnily mozek? Copak si už nevzpomínáš, že jsi kvůli ní už jednou skončil v nemocnici? Přestaň na ni myslet!“ rozčiloval se Steve a já jen nechápavě sledovala, co se děje.
„Steve uklidni se laskavě a poslouchej!“ přikázal kamarádovi, který jen vytřeštil oči.
„No... dobře,“ řekl zaraženě.
„Tak, kde začít... Začnu třeba tím, že ač máš pravdu a Viky je skutečně mrtvá, tak pro mě jakoby neumřela. Víš... Když jsem tenkrát skončil v nemocnici, kam jsi mě mimochodem zavezl a já pak musel zdrhnout jako nějakej zloděj, tak to bylo proto, že jsem ji poprvé uviděl. Jo, byla v té době už po smrti a bylo to na jejím pohřbu. Nevím jak se to stalo a nevím proč se to stalo, ale já ji vidím, můžu se jí dotýkat a pro mě je jako stále živá bytost. Možná jsme si prostě byli souzeni a ani smrt to nevědomé pouto nebyla schopná rozdělit,“ vysvětloval a hladil mě po ruce, na což Steve vyděšeně koukal.
„Co? Co to sakra říkáš? To je blbost! Vždyť ona... Ona je mrtvá a nikdo, nikdo se sem nemůže vrátit!“ dostal ze sebe Steve v panice.
„Ale ona se nevrátila. Ona spíš nikdy neodešla. Zkus to pochopit. Je v tom prostě něco víc... nějaká vyšší moc, která nás k sobě zavedla,“ snažil se přesvědčit kamaráda.
„Ale... Ale to si jenom myslíš Jerry, ona tu není. Odešla, jak je to normální,“ opáčil Steve, ale zdál se klidnější.
„A když ti dokážu, že neodešla? Uvěříš mi potom?“ zeptal se a zadíval se tázavě.
„Když to dokážeš, pak určitě,“ odpověděl mi na to Steve.
Mrknul na mě a já se zvedla. Došla jsem až ke Stevovi a čekala, až mi nějak pokyne, abych začala.
„Tak Steve, Viky na tebe za malou chvilku sáhne. Právě totiž stojí za tebou a usmívá se na mě a čeká jen na to, až jí dáme znamení,“ oznámil mu prostě a mrknul na mě.
„No fajn, tak ať ta tvoje kráska začne,“ řekl Steve a zatvářil se pochybovačně.
Na víc jsem nečekala a začala ho škrtit. Nejprve ztuhnul a pak vyděšeně nadskočil. Já se smála a koukala jsem na svou lásku. Taky se smál. Srdečně. Jen Steve vypadal, jako by na něj právě sáhla mrtvola, což byla vlastně pravda.
„Tak co Steve, už mi věříš?“ zeptal se přes smích.
„Ty-Ty vole.. Co to sakra bylo? Co? Málem jsem chcípnul strachy!“ vychrlil ze sebe Steve.
„To byla Viky. Snažila se tě uškrtit, i když tys to možná cítil jen jako mražení,“ smál se na celé kolo a pak dodal: „Už mi věříš?“
„Já... Já nevím brácho. Mohl to být jen závan větru,“ pochyboval Steve dál.
Došla jsem tedy k oknu a kývnula na něj, ať řekne Stevovi, kam se koukat. Když se už oba dívali mým směrem, dýchla jsem co nejsilněji na sklo a namalovala do něj srdce. Stačila jsem se otočit, abych viděla, jak Stevovi spadla čelist pomalu až ke kolenům a potom se svezl k zemi.
„Sakra, to jsem nechtěla,“ řekla jsem omluvně.
„V pořádku... Asi to na něj jen bylo moc. Za chvíli se určitě probere a zatím můžeš jít ke mně ty můj děsivý duchu,“ uklidnil mě a při posledních slovech na mě laškovně mrknul a oba jsme se rozesmáli.
Sedla jsem si k němu a objala ho. Políbil mě a přitiskl si mě těsně na svoje tělo. Cítila jsem, jak mu naskočila husí kůže a kůži mi spalovalo horko, které mi ovšem ani v nejmenším nebylo nepříjemné. Natáhla jsem se a přitiskla svoje rty k jeho o tolik teplejším rtům. Zasypávala jsem ho polibky až do té doby, než se Steve probral k sobě.
„Dobrý brácho?“ zeptal se a pomohl Stevovi vstát.
„J-j-jasně,“ vykoktal Steve a pak se zmateně rozhlížel po pokoji.
„Je tady u mě. Sedí vedle mě,“ řekl mu a jemně mě líbnul na tvář.
„Takže předpokládám, že Vánoce strávíme ve čtyřech,“ řekl Steve a nám se rozšířily oči.
„Cože?“ ptali jsme se ho zmateně, ale Steve mě pochopitelně nemohl slyšet.
„No víš brácho, přišel jsem za tebou, abych ti řekl, že mi doktor dovolil si tě vzít k sobě na svátky. Samozřejmě pod podmínkou, že na tebe dám bacha. K tomu mi doporučil, abych s tebou zkusil vzít i tu tvou holku. To jsem ještě nevěděl jakou. No zkrátka zítra tě... teda vás tady vyzvednu a pojedem do hor na chatu mojí snoubenky. Takže ať ti tady Viky doma sbalí pár věcí a zítra vyrážíme,“ řekl Steve a my na něj jen mlčky zírali s otevřenou pusou.
„Ježiš, to je hodin. Musím si ještě něco zařídit. Mějte se a neblbněte,“ pokusil se Steve usmát a odešel.
„My jedeme pryč,“ vyhrkla jsem.
„A konečně budem moct být spolu,“ zašeptal mi do vlasů a dlouze mě políbil.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one