Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Kapitola 38 - Už žádné další lži

Stále jsem na ni myslel. Byla pryč už tak hrozně dlouho. Myslel jsem, že chce jen nechat mně a Stevovi nějaký prostor, abychom si mohli chlapsky pokecat, jenže teď už se blížil západ a ona se stále nevracela. Když jsme byli se Stevem na zcela nepotřebné výpravě na dříví, chyběla mi víc než kdy kdo jiný a teď... Teď jsem se mohl strachy zbláznit. Seděli jsme s Nancy a Stevem v obýváku a dívali se na Černé Vánoce. Velice „realistický“ film se žluťákem, který vytrhával oči partičce zazobaných holek a ze kterého se nakonec vyklubala jen hrozně hnusná ženská. Seděl jsem v křesle a snažil se ignorovat Nancyino vřeštění. Marně. Když konečně shořel dům, ve kterém se vše odehrávalo, a hlavní postava zabila nesmrtelnou obludu, venku už se šeřilo. Bylo po západu. Kde sakra vězí? Hlavou mi běhaly tisíce myšlenek na to, co se jí mohlo stát. Nevydržel jsem to a během titulků jsem vystřelil z křesla a šílené tempo zabrzdily až vchodové dveře.
Vyšel jsem na zápraží a plíce se mi okamžitě stáhly chladem. Rozkašlal jsem se jak tuberák a nebo dědek kouřící tři krabičky cigaret denně více než padesát let. Už bych mohl jen začít nadávat a plivat všude kolem a efekt by byl dokonalý. Třel jsem si mrznoucíma rukama paže až k ramenům, abych se alespoň trošku zahřál. Vyrušilo mě až klepnutí, se kterým se dveře zavřely, a ven pronikl alespoň malý závan tepla. Než jsem se stihl otočit, chytila mě za rameno drobná horká ruka.
„Copak se ti stalo, Jerry?“ zeptala se zvědavě Nancy.
„Ale nic, jen už od ní nemám dlouho žádné zprávy,“ odvětil jsem zcela pravdivě.
„Máš o ni strach?“ pokračovala ve výslechu.
„Samozřejmě! Něco... něco se jí určitě stalo,“ začínal jsem panikařit.
„Klid. Klid. To, že se ti neozvala přeci neznamená, že ji sežral vlk. Netoulá se přece tady po lese,“ řekla se smíchem.
„Tos mě uklidnila,“ odfrkl jsem.
„Ale Jerry. Dneska je poslední den, co tě tu máme, tak proč si ho kazit?“ naladila na jinou notu, což se mi zamlouvalo ještě mnohem méně.
„Hm, fajn,“ odvětil jsem krátce.
„Skvělé,“ zaradovala se, ale neodešla.
„Měla bys jít dovnitř, je tu zima. Pokud mi tedy nic nechceš,“ snažil jsem se jí zbavit.
„Víš,“ řekla po chvíli a nejistě se pokoušela dokončit: „Já... Já jsem...“
„Ano, Nancy?“ zeptal jsem se a sledoval její měnící se výraz.
Jediným krokem přišla až těsně ke mně a chytila mě kolem krku. Než jsem stihl jakkoli protestovat, naléhavě přitiskla své horké rty na mé a přitáhla se ke mně. Zmateně jsem ji začal líbat, ale naštěstí se mi podařilo mezi naše těla vklínit ruce a chytit ji za ramena. Nepříliš tvrdě jsem ji odstrčil a pak ztuhnul na místě. Vytřeštěnýma očima jsem hleděl do sněhu před chatou, kde ležela schoulená ona a nehty si trhala kůži na cáry.
„Měla... Měla bys jít za Stevem. Nic mu neříkej,“ přesvědčoval jsem ji a snažil se potlačit zvratky, hrnoucí se mi jícnem vzhůru.
„Dobře,“ řekla smutně a se svěšenou hlavou odešla.
Zatraceně, co tohle bylo? Teď znovu přišla ta chvíle, kdy nezbýval čas na přemýšlení. V ponožkách jsem vyběhl do sněhu. Chlad mě pálil a paralyzoval, ale já se dál brodil půlmetru hlubokou ledovostí. Třásla se a v křečích sebou škubala. Jakmile jsem ji, ještě mrazivější než kdy jindy, vzal do náruče, začala se zběsile kroutit a snažila se mi vytrhnout. Bušila do mě rukama jak šílená a vší silou kolem sebe kopala. Naštěstí jsem ji udržel, i když se hrozně vzpouzela. Holka bláznivá. Nejdřív se rozdrásá do krve a teď chce ještě spadnout na schody. Nadával jsem jí v duchu. Měl-li tu někdo krvácet, pomlátit se, zkrátka zranit se jakýmkoli způsobem, zcela určitě bych byl nejvhodnějším adeptem já. Když jsem ji dostal do tepla domova, přestala se ošívat a vyčerpaně se na mě zhroutila. Odnesl jsem ji do postele a uložil jsem ji. Přitáhla si přikrývku až přes hlavu a upadla do stavu, který snad trochu připomínal spánek. Tiše jsem se vytratil a doufal, že to nepotrvá dlouho a ona se vzpamatuje, abych se mohl začít „plazit“.
„Jerry?“ zakřičel dole Steve.
„Jo?“ zavolal jsem přidušeně.
„Můžeš dolů?“ křiknul na mě.
„Jasně, hned,“ řekl jsem a vyklonil se ze schodů.
Stevovi na tváři přeběhla řada výrazů. Od překvapeného, nechápavého přes vyděšený až ke smutnému. Snažil jsem se tvářit pozitivně, ale zjevně se mi to nedařilo tak, jak bych chtěl, protože on na nic nečekal, vyběhl schody a silně mě objal.
„Co se stalo, brácho?“ zeptal se opatrně.
Sakra! Co teď? Buď mu řeknu pravdu a tím je rozeštvu a ztratím kamaráda, a nebo mu budu opět věšet bulíky na nos. Normálně bych se stoprocentně rozhodl pro lež, jenže teď jsem neměl v zásobě jedinou. Pokrčil jsem tedy jen rameny a doufal, že mu to postačí.
„Viky?“ zeptal se prostě.
„Jo,“ zašeptal jsem a on se víc nevyptával.
„Tak pojď se mnou dolů. Snad už přijdeš na jiné myšlenky. Rozhodně ti nepomůže, když se budeš užírat,“ řekl Steve povzbudivě a postrčil mě ke schodům.
„Dobře,“ zachraptěl jsem.
Přišli jsme do společenské místnosti a já se vší silou snažil vyhnout pohledu na Nancy. Dařilo se mi to až překvapivě dobře, dokud nepromluvila. Její pištivý hlas se nedal ignorovat a já se na ni chtě nechtě podíval. Měla v očích bolest, zklamání a otázku, jestli jsem to nevykecal. Jen jsem jemně zavrtěl hlavou a jí se zjevně ulevilo. Celý večer probíhal až nepochopitelně dobře. Popíjeli jsme a nakonec jsem si skvěle popovídal i s Nancy. Jedna část mého já si to neskutečně užívala, druhá se na vše dívala jako nezvaný host a toužila jen po tom, abych zmizel. Vždy, když se mi nechtěně přehrála scéna z dnešního večera, automaticky, bez známky sebeovládání, jsem zatínal nehty do opěradel křesla a prsty je křečovitě svíral. Steve mě celou dobu sledoval s nevyřčenými otázkami a Nancy s potlačovanými obavami. Ignoroval jsem to. Než jsem odešel spát, oznámili mi ještě datum svatby a Steve si mě vybral jako svědka. Potěšilo mě to, ale stejně jsem chtěl co nejdříve vypadnout.
Konečně jsem se zvedl k odchodu a bál se toho, co uvidím nahoře. Přesto jsem spěchal. Možná proto, abych se neužíral tak dlouho. Vešel jsem opatrně do pokoje a uviděl ji. Seděla v překrásně a neskutečně sexy košilce na posteli a kolébala se zepředu dozadu a naopak. Tvář jí ničil, pošpinil, smutek. Bolest pokřivila její andělský obličej. Váhavě jsem udělal krok blíž. Propalovala mě očima.
„Pojď,“ zašeptala a její hlas zněl cize, vzdáleně.
Sednul jsem si naproti ní, a stejně jako ona mě, ani já jsem ji nespouštěl z očí.
„Musíme si promluvit, Matthew,“ řekla chladně.
Bylo to poprvé, co mě oslovila jménem. Nikdy jsem nezaváhal, že by mi řekla Jarede, ale při tom tónu, jaký použila, mi mé vlastní jméno přišlo cizí. Připadal jsem si, jako bych všemu přihlížel přes nějakou tlustou skleněnou stěnu, ale byl jsem to opravdu já. Já a nikdo jiný, kdo seděl naproti téhle krásce. Pro tuto chvíli krvavé, ledové královně. S těmi pár slovy, co řekla, na mě spadla veškerá její bolest a já držel rukama žaludek na svém místě, aby se přestal houpat a točit jak na ďáblově kolotoči pro hříšné duše.
„Vik...“ snažil jsem se jí něco vysvětlit.
„Mlč!“ zasyčela, až mi naskočila husí kůže.
„Dobře,“ řekl jsem si spíš pro sebe.
„Celý život žiješ ve lži. Lžeš všem. Přátelům, nepřátelům, doktorům, lidem, co tě zaměstnávají, tomu neskutečně nesobeckýmu člověkovi, který tě má hrozně rád. Stevovi. Ale nenapadlo mě. Nikdy jsem si nemyslela, že bys měl žaludek na to, lhát tak dlouho mně,“ šeptala a při posledních slovech se jí bolestí změnil hlas ve vzlyk.
„Vik, já...“ nedořekl jsem, protož mě znovu přerušila.
„Mlč! Všechny ty řeči sis mohl odpustit. Nemusel ses přetvařovat a byla bych ti mnohem vděčnější, kdybys mi hned na začátku řekl, že mě nemáš rád. Nemusel jsi kupovat nějaký pitomý prsten, nemusel jsi se po večerech nudit se mnou, ale mohl jsi klidně být s někým, kdo žije. Byla bych za to ráda. Ale ty se zjevně hrozně bavíš ubližováním lidem, kterým na tobě záleží. Ani lidi, co mě nenáviděli, mi nikdy neprovedli něco takhle hnusnýho,“ křičela na mě a stoupla si, aby tomu dodala na vážnosti.
„Tak to není,“ ohradil jsem se.
„Chceš mi zase něco nalhávat? Jen si posluž, víc blbě mi z tebe už nebude,“ zasyčela znovu tak rozzlobeně, že jsem se jí začínal bát.
„Zaprvé, tobě jsem nelhal. Rozhodně ne v tom, co k tobě cítím. Miloval jsem tě, miluju a milovat budu. Zadruhé, Nancy stála za tím, co se stalo. Já se o to neprosil,“ vysvětloval jsem a doufal, že mi uvěří.
„No jasně, shoď to na holku! A i kdyby tomu tak bylo, tak to stejně moc nemění. Tys ji taky líbal! Dopustil jsi to! A navíc přede mnou,“ sekala mi každé slovo do tváře s takovou bolestí, že jsem nechápal, že to snesla.
„Byl jsem v šoku. Zkus to pochopit. Nechci po tobě, abys na to zapomněla, chci jen, abys mi uvěřila. Přišla ke mně, ptala se mě na tebe a pak bum a bylo to,“ řekl jsem jí.
„A to mě má jako uklidnit? Na nějaký bum kašlu,“ vykřikla.
„Fajn, tak mi nevěř,“ rezignoval jsem.
„Tím jsme neskončili. I když se pravděpodobně po příletu do Boise rozdělíme a už se neuvidíme, chci vědět ještě něco. Kde je teď přesně Jared Oscar Saldone?“ zeptala se a já zkoprněl.
Hlavou mi proběhly tisíce obrazů Jareda Oscara Saldona. Když se ten ustrašený kluk staral o moje rány, co mi udělali ti parchanti v děcáku. Jared, který sledoval veškeré mé běsnění a nepřestal mě mít určitým zvrhlým způsobem rád. Jaredova tříštící se lebka a můj šílený výraz, když jsem ho mlátil kamenem. To, jak jsem ho pochoval v poli a vzal si jeho identitu. To, jak se mi pokaždé zvedal žaludek, když mě někdo oslovil jeho jménem. Teď to bylo ale tisíckrát horší. Ta holka věděla snad všechno o mé minulosti a přesto se mnou zůstala.
„Tak kde je?“ trvala na odpovědi.
„Tři kilometry severně od hřbitova v Boise. V poli,“ přiznával jsem a po tváři mi tekly potoky slz.
„Jak jsi mohl?“ ptala se vyděšeně.
„Potřeboval jsem se zbavit svého jména. Jako Starling jsem neměl moc možností na normální život. Za tu dobu, co jsem byl v děcáku, jsem se změnil k nepoznání, takže když mě pak našli policajti, kteří se starali jen o to, koho by zabásli za ty vraždy, stačilo říct, že Matt někam zdrhnul. Jo, lhal jsem jim a od tý doby jsem lhát nepřestal, ale uvěřili mi. Od tý doby si nikdo na Matta nevzpomněl. Žil jsem Jaredův život. Neříkám, že mi ze mě samotnýho není na blití. Každý den mám sto chutí zařvat do světa, co jsem za odpornou hnilobnou kreaturu, ale jsem příliš sobecký a myslím radši na moje blaho, než na všechny ty mrtvý, který nikdo neodklidil,“ vysvětloval jsem a čekal, že s křikem uteče.
„Dobře,“ řekla znechuceně a sedla si do rohu místnosti.
„Jak dobře?“ ptal jsem se nechápavě.
„Prostě dobře,“ odvětila a odešla z místnosti.
Zůstal jsem se svými démony sám a proklínal den, kdy jsem se narodil. Bylo mi zle. Chtělo se mi ze mě zvracet, prohnat si hlavu kulkou. Neměl jsem zbraň, tak z toho sešlo. Ona se vrátila do pokoje za hodinu a půl a sedla si vedle mě. Nechápavě jsem se na ni podíval, ale ona se pousmála. Opravdu se pousmála. Teď už jsem ničemu nerozuměl.
„Byla jsem za Nancy. Neboj, neví o mně. Seděla schoulená v křesle a nahlas si nadávala. Vím všechno,“ vysvětlila mi.
„Dobře,“ zašeptal jsem a schoval jsem hlavu zpět mezi kolena.
„Musím ti něco říct,“ řekla a zvedla mi svou chladnou rukou obličej tak, aby na mě viděla.
„Hm,“ zamumlal jsem.
„Já tě vždy milovala jako Matthewa Olivera Starlinga. Pro mě jsi nikdy nebyl Jaredem Oscarem Saldonem. Každý okamžik jsem trávila s tebou, Matthew, ne s přeludem. A to se nezmění. Jen prosím, co se týče mě, už žádné další lži, ano?“ šeptala a dívala se mi hluboko do očí.
„Nikdy,“ slíbil jsem a pokusil se pousmát.
„Děkuju,“ řekla a se slzami v očích mě políbila.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one