Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Kapitola 39 - Bloček na uškrcené

Měl jsem hroznou chuť ji z té košilky vysvléct, ale uznal jsem, že v tuto chvíli by to bylo nemálo nevhodné. Kdo ví, jak dlouho potrvá, než se vše vrátí do zajetých kolejí a kdoví jestli se tak vůbec někdy stane. Zlehka jsem ji objal a zanedlouho spokojeně usnul.
Seděl jsem na kameninové podezdívce rozpadajícího se domu nedaleko za městem. On postával poblíž a houpal se na špičkách. Vypadal pln očekávání a zároveň vyděšený tím, co bude následovat.
„Matty?“ oslovil mě zvědavým hlasem.
„Hm?“ zabručel jsem neochotně.
„Co? Co teď uděláme? Kde budeme žít?“ zeptal se nesměle.
„Nevím,“ odpověděl jsem jen napůl pravdivě, protože se v mé pološílené mysli začal rýsovat plán.
„Aha,“ řekl se svěšenou hlavou.
„Vlastně... Chceš znát odpovědi?“ vyprskl jsem na něj přes smích a nebylo v tom zbla lidského.
„Jasně! Jasně, povídej!“ Pookřál a div nezačal poskakovat.
„Kde budeš bydlet?“ opakoval jsem jeho otázku a šíleně se smál, když jsem dodal: „Ty budeš bydlet tady.“
Přejeli jsme očima pole za zříceninou a moje paže naznačovala směr.
„Co uděláme? Ty mi teď doneseš támhleten kámen,“ řekl jsem a ukázal kousek od sebe.
„Je moc těžký,“ stěžoval si a já se zvedl.
„Dokonalé.“ Zasnil jsem se a přišel k němu.
„Co chceš dělat s tím kamenem?“ ptal se vystrašeně.
„Rozbiju ti lebku!“ zařval jsem a vší silou ho udeřil.
S trhnutím jsem se probudil, jakmile kámen dopadl na lebku. Naštěstí jsem si včas stihl ucpat ústa přikrývkou, abych potlačil výkřik. Než jsem se nadál, ledové paže mě objaly a přitiskly mě těsně k jejímu tělu. Nepouštěla mě, i když se mi po tvářích kutálely slzy veliké jak hrachy. Nešlo to zastavit. Cosi mi svíralo plíce a kroutilo žaludkem. Jako hejno žab se mi něco slizkého dralo jícne vzhůru a já na poslední chvíli zabránil tomu, aby zvratky vytryskly z mých úst. Silně jsem ji objal a nepouštěl ji. Hladila mě ve vlasech.
„Všechno je v pořádku, lásko. Jsem tady. Byl to jen sen,“ konejšila mě šeptem.
„On... On se vrátil,“ vykoktal jsem přes vzlyky.
„Nevrátil. Neboj se. Jsi v bezpečí,“ utěšovala mě a dívala se mi při tom do očí.
„Děkuju,“ zašeptal jsem a začal se zklidňovat.
Probírala se prameny mých vlasů a cuchala mě. Hlavu měla položenou na mém ramení a její ledový dech mě jemně lechtal na krku. Hladil jsem ji přes košilku na zádech a věděl jsem, že tuhle chvíli nezničí ani tisíc Jaredů. Navíc do odjezdu ještě stále zbývalo něco kolem hodiny a tři čtvrtě. Než se umyju a sbalím, máme to tak hodinu. Já a balení věcí, to nešlo dohromady. Ještě bych měl něco pojíst, i když při tom letu by možná bylo výhodné, kdybych měl prázdný žaludek. Při vzpomínce na let, otřásání se letadla, výšku a vítr, který si dělal s tím ďábelským strojem co chtěl, jsem se oklepal. Ztuhla. Její sevření zesílilo, možná protože si myslela, že je důvodem něco jiného.
„Je po všem, zlatí,“ konejšila mě znovu.
„To ten let,“ řekl jsem přiškrceně.
„Ani mi nemluv.“ Ušklíbla se.
„A to mě ještě čeká balení a tak vůbec,“ povzdechl jsem si.
„Balení už ne,“ zašeptala a ukázala směrem k tašce.
„Ty jsi poklad,“ usmál jsem se a políbil ji do vlasů.
„A co se týče toho dalšího... Možná bych měla nápad, jak to zpříjemnit,“ řekla a lišácky na mě mrkla, než spojila naše rty.
Omotala kolem mě nohy a já ji chytil za zadeček, aby mi nevyklouzla, když jsem se zvedal. Pevně se mě držela, až jsem se chviličku obával, že mě snad zadusí. Lapal jsem po dechu a ona se rozesmála. Zadívala se na mě trošku provinile a vtiskla mi jemný polibek na špičku nosu. Taky jsem se rozesmál a jí v očích přelétly plaménky. Než jsem se stihl vzpamatovat, její ruce se obmotaly kolem mého krku. Na to, že skoro nic nevážila a nejtěžší na ní byla asi ta košilka, uměla až moc dobře škrtit. Přeskočil mi pod jejími prsty ohryzek a zalapal jsem po dechu.
„Ne, že mě budeš ještě někdy zlobit,“ řekla zlomyslně a ďábelsky se usmála.
Zavrtěl jsem hlavou, protože na slova jsem už neměl dech a ona mě pustila. Její záliba ve škrcení mě trošku děsila, ale chápal jsem ji. S množstvím lidí, které jsem já sám za život škrtil se jejích pár sevření krku nemohlo vůbec rovnat. Jenže ona nebyla takový psychopat jako já. Alespoň jsem v to doufal.
„Chtěla sis mě připsat na konto?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem a snažil se zasmát.
„Musím si doma udělat čárku na futra,“ zašeptala spiklenecky a rozesmála se.
„Cože?“ vykviknul jsem poněkud panicky.
„Nééé. To byl vtip,“ rozesmála se ještě víc.
„Uf,“ oddechnul jsem si.
„Ve skutečnosti mám na to bloček,“ podotknula po chvíli a já zase ztuhnul.
Nevím, proč jsem tak šílel. Možná to bylo tím, že největší psychopati vypadali často jako nejmilejší lidé. Samozřejmě, že asi po půl minutě propukla v bláznivý záchvat smíchu a já z toho vyšel jako idiot. Nu, nevadí. Pořád jsem byl radši, že to byla moje mírumilovná láska a ne skrytý maniak v těle bohyně. Přejela mi prsty po tvářích, a když se konečně dostatečně uklidnila, usmála se jako pohádková víla. Jak jsem si jen mohl myslet, že by tahle miloučká holka mohla být satanův zplozenec? Jedno se jí ale muselo nechat. Děsit lidi uměla dokonale. Ani nevím, jak se mi octla znovu v náručí, ale už jsem ji nechtěl pustit. Provokativně mi s větou: „Nechtěl jsi náhodou do vany?“ polechtala ledovým jazykem dolní čelist. Držíc ji, jsem přešel do koupelny a utěsnil vanu špuntem. Otočil jsem kohoutky a doufal, že se studená s horkou smíchají ve správném poměru. Jediným pohybem mi přetáhla tričko přes hlavu a ledovými prsty obkreslila kontury mého ne zcela vypracovaného břicha. Měl jsem víc cvičit. Blesklo mi hlavou, ale s mými častými pobyty v nemocnici to šlo jen těžko.
Sáhl jsem po lahvičce s pěnou do koupele a nechal dávku kápnout do vody. Místnost se ihned zaplnila svěží vůní pinií a moře. Sama vana vypadala svou velikostí oproti té mé jako moře. Chytil jsem ji za ramena a políbil ji na klíční kost. Zachvěla se a z úst se jí ozvalo povzdychnutí. Mezi dvěmi prsty jsem stisknul ramínka její košilky a přetáhl je až pod její ramena. Nechala košilku sklouznout a pohladit její tělo shora až po kotníky, kde se košilka se šustěním zastavila. Jednou nohou vykročila a druhou košilku odkopla do rohu. Konečky prstů jsem hltal její sametovou pokožku a centimetr po centimetru objevoval záhyby jejích zad. Přitulila se ke mně a díky jejím hbitým prstíkům už za pár okamžiků nic nebránilo tomu, vlézt spolu do vany. Překročil jsem její okraj a doufal, že mi neshoří noha. Díkybohu voda byla příjemně hřející, ale nikoli přehnaně. Nadzdvihl jsem ji a prakticky přenesl dovnitř. Pousmála se a v očích jí znovu přelétly plamínky. Povalila nás do vody, až vyšplíchla ven a málem nám rozmáchala oblečení. Ležela na mně a přes horkost, která nás obklopovala, se její teplota jevila takřka normální.
„Chci tě,“ zašeptala mi do ucha a začala mě líbat.
Půl hodiny před odjezdem někdo zaklepal na dveře pokoje a Steve opatrně za dveřmi poznamenal, že už je nejvyšší čas se jít připravit. Tolik k mému plánu ze sebe udělat člověka, najíst se a ještě prohodit pár posledních slov s těmi hrdličkami dole. Zabalil jsem ji tedy do osušky. Trošku jsem tyhle duchařský věci nechápal. Jednou i v průtrži mračen mohla zůstat zcela suchá, potom ji ani pád z patra do sněhu ani nerozcuchal, ale teď byla promočená až na kost. Vždycky jsem jí nerad připomínal, že je po smrti, ale tohle by mě opravdu zajímalo. Nechal jsem to však alespoň prozatím plavat a ona se mezitím, co jsem vypouštěl vanu, osušila a šla ustrojit. Ještě než se stihla nabalit, následoval jsem ji a soukal se do oblečení, co mi přehodila přes kraj postele. Ona si stáhla vlhké vlasy do culíku a počkala na mě. Společně jsme pak vynesli věci z pokoje a nechali je na verandě. V kuchyni už čekal jak Steve tak i Nancy, která už se plně věnovala přípravám na slavnostní večeři s jejími rodiči. Na pultu na mě čekaly tvarohové koláčky, které byly ještě uvnitř teplé. Poděkoval jsem a ona se na mě trošku nešťastně podívala.
„Jdu se podívat, jestli vůbec s mým „zlatem“ odjedeme,“ řekl Steve a vystartoval směr veranda.
„Dobře,“ pípla Nancy a dál se zuřivě věnovala porcování krůty.
Se zápalem obalovala rozsekané a vykostěné kousky mrtvého ptáka v husté směsi. I kdyby ten pták byl nesmrtelný, tohle by ho stoprocentně zabilo. Bylo mi jasné, proč to dělá. Proč se ze všech sil snaží nemyslet. Proč se mnou nechce mluvit.
„Nancy?“ promluvil jsem na ni opatrně.
„Jo?“ snažila se o neutrální hlas.
„Nemusíš tohle dělat. Stalo se, stalo. Nehodlám na tebe křičet, nehodlám být hnusnej, ale jen potřebuju vědět, že budeš v pohodě,“ snažil jsem se ji uklidnit.
„A jak se mám asi cítit, hm?“ vyštěkla na mě a pak pokračovala ostrým tónem: „Jsi nejlepší přítel člověka, který je pro mě vším. Mám ho moc ráda a nechci mu ublížit. Všechno bylo super a pak ses tu objevil ty. Všechno je teď úplně překopaný. Nejradši bych se tady na všechno vybodla a odjela s tebou, ale nemůžu. Prostě nemůžu.“
„Nancy. Podívej, Steve tě miluje víc, než kdy koho miloval. Já sám mám přítelkyni a i kdybych nikoho neměl, Steve je pro tebe tisíckrát lepší partner. Já prostě nejsem ten pravý. Řekněme to tak, že jsem hajzl a většina lidí mě spíš proto, jakej jsem, nenávidí. Já teď odjedu a už mě neuvidíš. Stevovi to s tou svatbou nějak vysvětlím. Furt se můžu nechat zmlátit do bezvědomí,“ chrlil jsem ze sebe, než se Steve vrátí a otřel jí slzy.
„Dobře,“ pípla znovu a už si mě nevšímala.
„Můžem?“ ozval se do pěti minut Steve ze dveří.
„Jasně,“ řekli jsme s Vik jednohlasně.
„Nancy, pojď taky,“ řekl Steve a ona přikývla.
Cesta Stevovým „zlatem“ proběhla zcela tiše a utekla až příliš rychle. Než jsem se nadál, byli jsme na provizorní přistávací ploše a mně se jen při pohledu na ten ďábelský stroj zhoupl žaludek. Viky vypadala snad ještě nešťastněji, než já jsem se cítil. Stiskla mi pevně ruku a společně jsme vystoupili. Ledový vzduch mi spaloval plíce a já se snažil dýchat co nejmělčeji. Steve si přehodil mou tašku přes rameno a nesl ji do letadla. Opřený o otevřenou kabinku, se na nás usmíval Lance a jakmile si všiml Nancy, zuřivě se na ni vrhnul a objímal ji. Kdo by taky tuhle holku neměl rád? No dobře, asi Viky. Pak se Lance pozdravil i se Stevem a se mnou.
„Tak dobře. Rozlučte se a vyrážíme,“ zavelel Lance a můj žaludek se stáhl ještě víc.
Nancy přišla první a opatrně mě objala s tichým „Promiň“ a pak se vrátila do tepla „sněžné krávy“, jak jsem před Stevem jeho vozu nikdy neříkal nahlas. Všiml jsem si, že Steve taky opatrně objímá Viky. Nikdy by mě nenapadlo, že si takhle přirostou k srdci a už vůbec ne, že mu nebude vadit, když ho bude neviditelná holka studit na krku. Asi jsem Steva i za ta léta pořádně neznal. Pak už se ale přiřítil ke mně a málem mi rozdrtil kosti, jak silně mě objímal.
„Promiň, brácho. Dneska nepoletím, protože musím Nancy pomoct s tou přípravou na rodiče. Nikdo neví, v kolik mají vlastně přesně přiletět, protože Leo má ještě nějakou schůzi. Tak se mějte krásně a někdy se ozvěte, pošlu ti maila s fotkama a čekej i nějaký stížnosti, protože Nancyina matka, Tina, mě tak trošku nenávidí. Tak čau, brácho,“ zakončil monolog a odtáhl se.
„Jasně. Přežij to tu s ní a kdyby něco, víš, kde mě najdeš. Měj se,“ rozloučil jsem se a plácnul si s ním.
Lance na mě mávnul z kabinky, a tak jsme neochotně nastoupili. Zaklapnul jsem dveře a naposledy mávnul na Steva i na Nancy, která se tvářila, jako by jí někdo vrážel dřevěné třísky pod nehty. S pokynem „Připoutat“ jsem propadl zoufalství a v apatickém stavu jsem zůstal po celou dobu letu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one