Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

1. kapitola

„Budeme si psát... a volat... a taky esemeskovat. A taky...“ drtila mě ve svém náručí Lexie a já cítila, jak se její slzy vpíjejí do mého trička. Také jsem neměla daleko k slzám, ale věděla jsem, že tohle odloučení je jen dočasné. Pouze na pár týdnů.
„A budeš mi posílat i fotky, viď?“ zeptala se přiškrceným hlasem.
Namísto odpovědi jsem se usmála a souhlasně zamručela. Nejspíš jsme musely vypadat celkem podivně, když jsme v tak těsném objetí stály uprostřed ulice. A že jsme takhle stály už pěkně dlouhou chvíli! Loučení s Lexie ale prostě potřebovalo trochu víc času. S tetou i strýcem- tak jsem říkala Lexiným rodičům, kteří mě v podstatě vychovali jako svou dceru- jsem se už rozloučila.
„Lex, budu s tebou v kontaktu tak často, že mě budeš mít plné zuby.“ zažertovala jsem, ve snaze odlehčit trochu tuhle citově nabitou chvilku. Statečně jsem poklepávala svou nejlepší kamarádku po rameni a překotně jsem mrkala, abych zahnala přicházející slzy.
Nejlepší kamarádka. Ta slova mi utkvěla v mysli a já přemýšlela, jak nevystihující a nepřesná ta slova jsou. V mém světě Lexie představovala nejdůležitější osobu, článek, bez kterého bych nedokázala fungovat normálně. Byla pro mě jako sestra. Takže ne, titul nejlepší kamarádka byl pro Lexie nedostačující. Ona byla mnohem víc.
„Liso, budeš mi hrozně chybět!“ povzdechla si, hlas jí povyskočil o několik tónů výš a ona sama se pak rozvzlykala tak silně, že se začala třást jako osika ve větru. Myslela jsem, že ji snad budu muset pevně držet, aby se jí nepodlomila kolena a ona se nezhroutila na zem.“Hlavně tam na sebe dávej pozor, rozumíš?“ zakňourala a vlepila mi pusu do vlasů.
„Neboj, budu na sebe dávat pozor.“ snažila jsem se znít klidně, ale můj hlas mě prozradil. Tentokrát jsem to byla já, která plakala. „Lexie, za dva týdny jsem zase zpátky. Teď už mě ale pusť, jinak ten taxík odjede beze mě a myslím, že za tohle by mě prarodiče určitě nepochválili.“ dodala jsem sklíčeně a pootočila hlavu na řidiče taxíku, který nervózně bubnoval prsty do volantu a pak, když zachytil můj pohled, si s úšklebkem na rtech zaťukal na ciferník svých levně vyhlížejících náramkových hodinek.
„Tak už jeď, cestovatelko.“ řekla povzbudivým tónem a po neuvěřitelně dlouhé chvíli se ode mě odtáhla. Podržela si mě před sebou na délku svých paží a zpříma mi pohlédla do očí. „V noci se nikde netoulej sama, nemluv s cizíma lidma, dávej bacha na velké vlny a nespi se starýma ženáčema. Jasné?“ přikyvovala jsem s každým jejím slovem, ale vlastně jsem ani nevnímala, co říká. Pro klid její duše jsem ale souhlasila.
„To s těma ženáčema sis mohla odpustit.“ peskovala jsem ji a naoko naštvaně ji pleskla přes ruku. Vzápětí ale vzduch prořízlo nepříjemně hlasité troubení klaksonu, a tak jsem rychle sebrala ze země svou tašku, přehodila si ji přes rameno a volnou rukou jsem naposledy objala svou nejlepší kamarádku. Políbila jsem ji do vlasů a pak ji pustila.
Obě jsme se na sebe útrpně podívaly a než jsem stihla propuknout v hlasitý pláč, otočila jsem se na patě a trochu klopýtavým krokem mířila k naleštěnému žlutému taxíku. Motor už byl nastartován, všechno bylo připravené k mému odjezdu. Jedna věc však připravená nebyla, já.
Přesto jsem se donutila otevřít dveře auta, na zadní sedadlo jsem hodila svou tašku a pak jsem se sama nasoukala dovnitř. Zabořila jsem se do pohodlného polstrovaného sedadla za řidičem a opatrně přibouchla dveře. Hned jsem si připadala tak podivně odříznutá od okolního světa a hlavně od Lexie! Byl to nepříjemný pocit vědět, že už za pár okamžiků ji tady nechám.
Řidič prudce sešlápl plyn až na podlahu, pneumatiky hlasitě zaprotestovaly a my se začali rozjíždět, když v tom...
„Liso! Liso, počkej!“ volala za autem Lexie. Řidič si cosi neslušného zamručel pod nosem, ale nakonec přeci jen dupnul na brzdu a vypnul motor. Chystala jsem se Lexie vynadat za to, že schválně oddaluje můj odjezd, ale jakmile jsem ji viděla, jak cupitá k autu a v ruce mačká drobný úhledně zabalený balíček, ihned jsem vyměkla a otevřela dveře.
„Málem jsem ti ho zapomněla dát.“ řekla omluvně a přerývaně oddechovala. Vtiskla mi do dlaně drobný dárek, zabalený v balicím papíru s velkou mašlí nahoře. „Bude se ti hodit, když budeš mít dlouhou noc. Určitě si to přečti, prý to stojí za to. Snad se ti bude líbit!“ ohmatala jsem balíček ze všech stran. Mám si ho přečíst... v tom případě se zcela nepochybně jedná o nějakou knížku.
„Děkuju, Lexie.“ zamumlala jsem k ní, tváře červené hanbou. Já jsem pro ni žádný dárek neměla a celkem mě to přivádělo do rozpaků, styděla jsem se. „Za dva týdny nashledanou.“ bylo to jediné, co mě napadlo říct. Lexie mi poslala vzdušný polibek a pak za mnou přibouchla dveře. Její dárek jsem ihned uložila do bezpečí své tašky. Auto se pomalu začalo rozjíždět a já divoce mávala, div mi ruka neupadla. Mávala jsem tak dlouho, dokud se z Lexie nestala jen malá černá tečka na konci ulice. Pak jsme zabočili za roh a já ji ztratila z očí.
V podivně nostalgické náladě jsem sledovala ubíhající domy, stromy a lidi, kteří se míhali za skly tohohle taxíku. Opouštěla jsem město, které jsem od svého narození nikdy neopustila, milovala jsem to tady a přesto jsem se vydávala napospas neznámé divočině jménem Francie.
S lehkým náznakem paniky a strachu někde uvnitř sebe jsem si uvědomila, že tohle jsou po osmnácti letech první prázdniny, které budu trávit bez Lexie. Upřímně, byla to pro mě dost znepokojující skutečnost a navíc, měla jsem zvláštní pocit, že se stane něco neblahého. Prázdniny bez Lexie byly prostě jen těžko představitelné. Bylo to nepředstavitelné.
Zjistila jsem, že zpoza mých řas samovolně stékají drobné potůčky slz. Rychle jsem si tedy hřbetem ruky otřela tváře a začala se přehrabovat v tašce, abych se mohla podívat na mobil. Na displeji už blikala ikona přijaté zprávy. Samozřejmě, že to byla Lexie. Koho jiného bych taky čekala, že? Své biologické rodiče asi těžko, když jsem je nikdy nepoznala. Sourozence jsem neměla, tady pokud nepočítáme Lexie. A prarodiče... tak za těmi právě jedu do slunné Francie.
„Tak jsme tady. Vidím, že už na vás netrpělivě čekají.“ řidičův hlas mě vytrhl z přemýšlení o tom, jaké to asi ve Francii bude. Pohlédla jsem na něj a zjistila, že se tak podivně usmívá. Z kapsy u kalhot jsem rychle vytáhla peníze a zaplatila mu. „Ještě vám pomůžu s kufry.“ povzdechl si a už se hnal ke kufru, aby mi vyložil zavazadla.
Já se mezitím vysoukala z auta. Sotva jsem vystoupila, teplý vánek mi rozfoukl vlasy kolem obličeje a když jsem vzhlédla, údivem mi spadla čelist. Stála jsem před nevelkou halou soukromého letiště, kde na mě měli čekat prarodiče. Místo dvou postarších lidí však přede mnou stála černá, luxusně vypadající limuzína s černými skly. Uznale jsem zahvízdala.
„Kufry jsou venku. Mějte se fajn.“ zahuhlal řidič taxíku a následoval můj pohled. Nevěřícně zakroutil hlavou a s širokým úsměvem na rtech nasedl do auta. O několik vteřin později zmizel pryč a já zůstala stát se dvěma napěchovanými kufry(které jsem mimochodem neměla šanci unést) před letištní halou. Cítila jsem se nesvá a nevěděla jsem, jestli tohle super luxusní auto skutečně čeká na mě.
S povzdechnutím jsem se shýbla pro své těžké kufry, abych s nimi mohla zamířit k autu a zeptat se někoho, kde jsou mí prarodiče. Sotva jsem se však dotkla rukojeti na jednom z kufrů, veselý mužský hlas na mě zakřičel. „Ani se neopovažuj na ty kufry sahat, mladá dámo! Bude tě bolet v zádech...“ na kratičký okamžik mě ten hlas vyděsil, ale ihned jsem si uvědomila, komu patří a napětí ze mě opadlo.
Dívala jsem se do pobavené tváře prošedivělého muže s knírkem a karamelově hnědým odstínem pleti. Kolem velkých modrých očí se mu rýsovaly vrásky, jak se na mě zeširoka usmíval. Na slunci se zablýskl jeho dokonale bílý chrup, který doslova zářil. Na šedých vlnitých vlasech měl posazený slaměný klobouk, takový, jaký vyšel z módy už před několika lety a na sobě modrou košili s velkými červenými květy, která se hodila spíš na Hawai.
Tak tohle je můj dědeček...
„Čau dědo!“ zvolala jsem trochu rozpačitě a nechala se od něj zlehka políbit na obě tváře. „Vypadáš... fantasticky.“ pokývala jsem uznale hlavou a sledovala, jak se jeho úsměv stále rozšiřuje.
„Ty taky vypadáš velmi dobře, Elizabeth.“ pochválil mě na oplátku a sehnul se pro mé kufry. Bylo nezvyklé slyšet někoho oslovovat mě celým jménem. Zvykla jsem si na Lisu, tak mi říkala Lexie a vlastně úplně všichni mí známí. Byla jsem prostě jen Lisa. Teď nějakou dobu budu muset být Elizabeth. „Tak si pospěšme, babička se na tebe hrozně moc těšila. Nenechme ji čekat.“ děda na mě párkrát rychle mrknul a rozhodně vykročil vpřed. Cupitala jsem za ním a třásla jsem se očekáváním, jak moc se babička změnila od té doby, co jsme se viděly naposled.
„Dědo, můžu mít jednu otázku?“ zeptala jsem se ho zrovna ve chvíli, kdy došel k oné černé limuzíně a zaklepal na okénko.
„Jistě, ptej se na co chceš.“ obdaroval mě jedním ze svých oslňujících úsměvů a přikývl.
„No totiž... zajímalo by mě, proč jste si pronajali limuzínu, když jste přiletěli soukromým letadlem? Chci říct, že jste vůbec nepotřebovali auto, ne? Od letadla je to kousek tak proč tahle paráda...?“ děda se opřel o dveře auta s rukama složenýma na prsou a rty se mu lehce zachvěly, jak se zasmál.
„Přiletěli jsme s babičkou již dnes brzy ráno. To auto jsme si vypůjčili proto, abychom se mohli projet po okolí. Zajeli jsme si na pláž, navštívili jsme golfové hřiště a vlastně, užili jsme si výborné dopoledne.“ nezmohla jsem se na nic jiného, než na lehké pokývnutí hlavou. Jo, jasně. Proč si prostě nepronajmout nějaké obyčejné auto, když máte spoustu peněz a můžete si pronajmout limuzínu, že?
„Nazdar, drahoušku!“ zpoza černého okénka na mě vykoukla babiččina hlava. Pak se otevřely dveře a babička se vší elegancí a grácií, jak se na zámožnou paničku sluší, vystoupila a spěchala mě obejmout. „Vůbec ses nezměnila! Ale jsi stále tak půvabná!“ políbila mě na obě tváře, stejně jako děda před chvílí a zvědavě si mě prohlížela. Já ji ovšem také.
Přede mnou stála drobná žena, se stejným odstínem pokožky jako její manžel. I ona měla zářivě bílé zuby, které vysoce kontrastovaly s opálenou pletí. Přírodně zvlněné vlasy měla stažené do ležérního copu a nehty na rukou měla nalakované karmínovou červení. Velké hnědé oči měla zvýrazněné řasenkou, na sobě pohodlné džíny, červené sáčko a boty na vysokém podpatku.
Musela jsem uznat, že babička vypadá velmi dobře a dokonce tohle oblečení na ní nepůsobilo nijak vulgárně, ani nevhodně. Byla to velmi hubená žena a na svůj věk vypadala opravdu víc než dobře. Prostě dáma jak se sluší a patří.
„Tak si pospěšme, ať jsme co nejdříve doma.“ pobídla mě babička a zlehka si položila mou dlaň do své. Pak jsme vykročily k letištní hale, děda kráčel za námi s oběma mými kufry. „Připravili jsme ti s dědečkem pokoj s terasou na moře. Budeš tam mít klid a každé ráno tě bude probouzet východ slunce. Tak jsme se na tebe těšili!“ zazpívala a aniž jsem si to stačila uvědomit, stála jsem opět na čerstvém vzduchu a přede mnou se tyčilo ne příliš velké letadlo.
„Tohle je naše chlouba.“ zašeptal mi do ucha děda a pak písknul na nějakého poslíčka, aby přišel pro mé kufry. Poslíček ihned uposlechl, převzal si od dědy má zavazadla a už jsme všichni tři kráčeli k tomu obrovskému stroji(zblízka vypadalo tohle nepříliš velké letadlo mnohem větší) a pak jsme vystoupali nahoru po schůdcích.
Ihned jsem se ocitla v elegantně zařízeném prostoru, kde mé čichové buňky rozpoznávaly vůni kůže. Po stranách letadla byly rozmístěny velké kožené sedačky krémové barvy, na dřevěném stolku stálo několik lahví limonád a drahého sektu. Jen ztěží jsem udržela obě čelisti u sebe. Tohle bylo prostě moc dokonalé.
„Pohodlně se usaď, za pár minut odlétáme.“ pobídl mě děda a sám se posadil na jednu ze sedaček. Babička si přisedla k němu, elegantně přehodila nohu přes nohu a společně mě sledovali, jak se pomalu usazuji na své místo naproti nim. „Můžeš si odpočinout.“ navrhnul mi děda.
Trvalo mi několik minut, než jsem pohledem prozkoumala celé tohle letadlo, které jsme měli jen my tři sami pro sebe. Přišlo mi to tak neskutečné a neuvěřitelné! Kdyby jen tohle všechno viděla Lexie, nejspíš by samou radostí zešílela! Živě jsem si dokázala představit, jak by vyváděla... posteskla jsem si a začala se přehrabovat ve své tašce, dokud jsem nenašla mobil.
Ve zkratce jsem jí popsala, co všechno se stalo, jak vypadá babička s dědou a jak je všechno kolem hrozně luxusní. Pak jsem telefon hodila zpět do kabelky a narazila jsem přitom na dárek, který jsem od ní dostala. Usmála jsem se sama pro sebe a dárek jsem zastrčila hlouběji do útrob tašky. Rozbalím si ho později.
Déle jak přes hodinu jsem udržovala lehkou konverzaci se svými prarodiči, než na mě padla podivná únava. Byla jsem celkem dost překvapená, když se mi začala klížit víčka. Včera jsem šla spát relativně brzy a noc jsem měla klidnou, bezesnou. Spala jsem celou noc. Ráno jsem se cítila skvěle vyspaná. Prostě jsem to nechápala, proč tak najednou.
Omluvila jsem se tedy babičce a konečně jsem si mohla dovolit, nechat oči zavřené. Najednou jsem byla šíleně ospalá, jako kdybych snad probděla několik nocí za sebou, nebo týden v kuse protančila někde na diskotéce. Cítila jsem se hrozně těžká, jako by moje nohy i ruce vážily stonásobně více. Vteřinu po vteřině jsem se propadala do nevědomí a vnímala jsem, jak odplouvám do říše snů...
Stála jsem v temné ulici, na jejíž konec jsem nedohlédla. Byla jsem oblečená jen v tenkých šatech, které kolem mě vlály v souznění s okolním větříkem, jenž mi na celém těle způsoboval husí kůži a vyvolával ve mně divný pocit, že se ke mně něco blíží.
Ubíhaly minuty, možná dokonce hodiny, ale já jsem se nepohla ani o milimetr. Připadalo mi to, jako kdybych na to čekala, jako kdybych uvítala přítomnost toho něčeho, co se ke mně blížilo. A čas plynul dál, jenže se vůbec nic nedělo.
Pak se najednou začal zvedat vítr. Slabý větřík přecházel ve stále silnější vítr, až jsem nakonec čelila hotové vánici. Okolo mě se ozývalo hlasité kvílení, to jak vítr profukoval mezerami mezi domy po stranách ulice. Rozevlátá sukně mých šatů se zvedala v poryvech větru a já se třásla zimou, až mi zuby drkotaly o sebe.
„Elizabeth...“ ozvalo se někde v dálce přede mnou, ale já jsem ten hlas znala. Nebála jsem se ho, a tak jsem za ním bez rozmyslu vykročila. Jako bych celou tu dobu čekala jen na tohle oslovení, jako kdyby pro mě ten hlas byl smrtelně důležitý. „Elizabeth...“ hlas slábnul a já za ním utíkala. Srdce mi bilo jako o závod, dlaně se mi potily a mým tělem prostupoval strach. Strach z toho, že než doběhnu na konec té ulice, on už tam nebude.
S každým dalším krokem se ode mě hlas vzdaloval a já ztrácela naději. Nechtěla jsem ale přestat utíkat, a tak jsem běžela stále dál... nastalo ticho, nic jsem neslyšela a nic nevolalo mé jméno. Běžela jsem dál temnou ulicí, která neměla konce...
Pořád jsem jen běžela...
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one