Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

11. kapitola

Z mých plic se bolestně draly přerývané nádechy a výdechy. Na čele mi vyrazily krůpěje ledového potu a drobné kapičky stékaly po tvářích. Ani jsem se neodvažovala je setřít rukou, narušila bych tím stabilitu, kterou se mi tak tak podařilo udržovat. Tep mi zběsile pulsoval na spáncích, až to bolelo. V uších jsem slyšela tlukot vlastního srdce. Bosá chodidla mi na kluzké střeše neustále podklouzávala. Studený vítr mě štípal v očích. Hůř už být nemohlo.
Cítila jsem skličující zoufalství a jen čekala na nevyhnutelné. I když jsem se pokoušela balancovat, v hloubi duše jsem tušila, že tahle chladná noc je poslední v mém životě. Pokud se nestane zázrak a někdo mě nepřijde zachránit. Nikdo takový neexistuje. Nikdo nevěděl, že jsem tady. Tady. Ale…kde to vlastně jsem?
Rozhlédla jsem kolem dokola, nataženýma rukama jsem přitom udržovala rovnováhu. Dnešní noc byla jedinečně temná. Lampy lemující ulici chaoticky poblikávaly, jakoby každou chvíli měly zhasnout. Lehce jsem zaklonila hlavu a svůj pohled svěřovala k inkoustově černému nebi, na němž klidně spočíval tenký proužek měsíčního kotouče. Noc byla velmi jasná, ještě nikdy jsem neviděla tolik hvězd najednou, jako právě teď. Byl celkem paradox, že tak krásný výjev vidím zrovna ve chvíli, kdy mi hrozí pád ze střechy.
Sklopila jsem oči zpět ke svým chodidlům, která už jsem téměř necítila a první slza bezmoci se přehoupla přes okraj mých řas. Nechala jsem ji kanout a v hlavě mi neskutečnou rychlostí vířily tisíce myšlenek. Hlavní myšlenka však byla jasná. Byla jsem unavená, téměř na pokraji svých sil. Z toho vyplývalo jediné. Zavřít oči, vykročit do prázdna a doufat, že konec přijde rychle. Myslela jsem na to, kde je asi teď on. Nejspíš se někde baví a nemá ponětí, že jsem tady. Kéž by tady byl a dostal mě z tohohle maléru!
Přicházející pláč mě donutil zamrkat a ve stejném okamžiku mi ztuhla krev v žilách. Mé oči zcela náhodně sklouzly pod jednu z poblikávajících lamp. Pak se rozhostila tma a já si uvědomila, že lampa na kterou se moje pozornost soustředila, je zhola poslední, která svítí. Její světlo dopadalo na siluetu v dlouhém černém plášti. Nemusela jsem té osobě vidět do obličeje, abych věděla, že se na mě dívá. Cítila jsem na sobě ten nepříjemný pohled.
„Jak se ti tam nahoře líbí?“ zeptal se hlasitě mužský hlas, který by na mě za jiných okolností působil mimořádně sympaticky. Neodpověděla jsem a jen napínala uši, zda se zeptá ještě na něco jiného. Ihned jsem se přinutila přestat plakat a dávat tak najevo slabost, která mnou cloumala. Narovnala jsem se a byla odhodlaná tomu člověku čelit. „Velice odvážná.“ Zakřičel spíš výsměšným tónem a o několik kroků postoupil blíž k domu, na jehož střeše jsem stála. Shlížela jsem na něj dolů a vítr mi šlehal vlasy do obličeje až to štípalo.
Má mysl se zase zatoulala do míst, kde se to vůbec nehodilo. Ne v téhle chvíli. Celou svou existencí jsem si přála, aby se tady nějakým zázrakem objevil Daniel a pomohl mi. Aby zabil toho chlápka, který mě sem nějakým záhadným způsobem dostal. Přála jsem si, aby Daniel zabíjel stejně jako před lety, když zabil mou matku. Kdyby jen věděl, že tady jsem! Kdyby sem mohl přijít a rozdrásat hrdlo tomu hajzlovi. Ano, chtěla jsem, aby dnes večer někdo přišel o život. A já to nebudu.
„DANIELI!“ zaječela jsem z plna hrdla a silný poryv větru mnou nepatrně škubnul na stranu. Na krátký okamžik jsem zalapala po dechu a divoce rozhodila rukama kolem sebe. Když jsem se zase narovnala, postava stojící na zemi ztuhla na místě s ústy pokrčenými strachem. „Danieli!“ zakřičela jsem znovu, sledujíc přitom toho muže.
„Daniel…“ zopakoval užasle a brada mu poklesla. Lampa, která pro mne byla jediným záchytným bodem zhasla stejně jako všechny ostatní. Ocitla jsem se v naprosté tmě, která byla narušována jen drobnými tečkami světla, hvězdami. Nic jsem kolem sebe neviděla, nevěděla jsem, jak daleko od okraje střechy se nacházím.
Něčí ruka mi zaklepala na rameno. Nadskočila jsem o několik čísel a obě chodidla mi podklouzla. Cítila jsem, jak kolem mě prosvištěl vzduch když jsem padala dozadu a pak přišel tupý náraz. Před očima mi naskočily hvězdičky a bolest mi vehnala slzy do očí. Po krku mi stékalo něco teplého. Snažila jsem se postavit, a tak jsem se překulila na bok, což nebyla zrovna nejšťastnější volba. Kutálela jsem se po šikmé straně střechy, dokud mě stejná paže, která mi tohle způsobila, nezachytila za ruku. Škublo to mnou na stranu a znovu jsem se uhodila, tentokrát do žeber.
„Dávej pozor!“ napomenul mě jeho hlas chladně a snažil se mě vytáhnout zpátky nahoru. Prsty volné ruky jsem se snažila zachytit střešní krytiny a nohama jsem nahmatala okraj střechy. Otřásla jsem se. Tohle teda bylo jen o fous. „Ještě tě nenechám umřít…zrovna jsi začala mluvit. Takže budeme pokračovat, dokud je ti do řeči. Kde je Daniel?“ zeptal se mě a i v té tmě jsem viděla, jak na mě upírá svůj pohled.
„Nevím.“ Zachraptěla jsem a potlačovala bolest, která byla každým okamžikem horší. Stisk jeho ruky povolil a já sjela o několik čísel níž, takže jsem chodidly visela přes okraj střechy. „Tady není. To je ale snad zcela očividné.“ Řekla jsem poněkud přidrzlým tónem a čekala, jestli mě tentokrát pustí úplně.
„Tvůj život je momentálně v mých rukou a ty máš tu drzost žertovat?“ zakřičel a povytáhl mě zpátky. „Daniel je můj velmi dobrý přítel. Měla bys mi tedy říct, kde je právě teď. V poslední době trávil hodně času ve tvé ložnici. Měla bys mi to říct, jinak…“ přestala jsem poslouchat. Hlavou jsem zmateně otáčela ze strany na stranu a pátrala po tom, odkud vychází jeho hlas.
„Pusť se ho, Liso. Chytím tě.“ Zatřásla jsem hlavou a ignorovala tupou bolest na zátylku. Přestala jsem sebou škubat a natahovala uši, jestli jeho hlas uslyším znovu. Možná to bylo způsobené tou ránou, možná strachem. V krizových situacích člověk slyší věci, které prostě neexistují. „Tak se ho prostě pusť! Jsem tady dole!“ Danielův hlas v mých uších zněl silněji, jako kdyby stál právě teď vedle mě.
„Co se to děje?“ ptal se nechápavě muž, který mě držel za ruku a vypadalo to, že mě jen tak pustit nehodlá. Stejně jako já se rozhlížel kolem, až mu hlava létala. „Co to je?“ tentokrát se podíval přímo na mě, jako kdybych mu snad já mohla něco z toho vysvětlit. Zakroutila jsem hlavou a v duchu se připravovala na nejšílenější věc ve svém životě. Ať už tady Daniel skutečně je nebo ne, nehodlám umřít rukou tohohle chlapa.
Když viděl, že ode mě se nic nedozví, znovu se otáčel na všechny světové strany a jeho stisk povolil, i když si to nejspíš sám neuvědomoval. Bylo to teď nebo nikdy. „Myslím, že se rozloučíme.“ Řekla jsem kysele a posbírala zbytky svých sil. Prudce jsem škubla rukou a než se stačil vzpamatovat, vysmekla jsem se mu a po břiše sjela ze střechy. Byla jsem schopna rozeznat těch několik málo sekund, kdy jsem padala volným pádem a vzduch mi svištěl v uších.
Pevně jsem semkla víčka k sobě a modlila se, aby Daniel nebyl jen přelud v mé hlavě. Pak přišel dopad. Ticho. Přerývaný dech. Dřevitá kolínská. Daniel, problesklo mi v hlavě. Ale ne. On tady přeci nebyl. Dopadla jsem na zem a nejspíš právě umírám, proto si myslím, že je tady.
„Můžeš otevřít oči.“ Tohle ale neznělo jako nějaký hlas, který ke mně promlouval do záhrobí. Ten hlas zněl jen pár centimetrů od mého ucha. „Chytil jsem tě. Nejsi mrtvá. Jen zraněná, což mi tuhle situaci moc neulehčuje.“ Zamrkala jsem a plná chaosu se podívala před sebe. Danielův obličej byl stažený do bolestné grimasy, na čele mu naběhl pár vrásek a jeho oči potemněly.
„Měl bych tě hned teď vzít do nemocnice. Dost krvácíš. A já mám celkem hlad.“ Konstatoval suše.
„A sakra!“ zaklela jsem nahlas a v ten samý okamžik mi položil svůj prst přes ústa. „Ne tak nahlas. Nechceš snad vzbudit Jenny a Lexie, že?“ s připitomělým výrazem jsem se na něj podívala a pak se rozhlédla. Stáli jsme na naší malé zahradě vzadu za domem a francouzskými okny v obýváku sem dopadalo tlumené světlo. Byli jsme doma. Ale jak…?
„Jak ses sem dostal? Kdy? Nechápu.“ Zavrtěla jsem hlavou, zatímco on nervózně přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „No jasně, promiň. Ta krev.“ Vděčně se usmál a opatrně mě položil na zem. Zatočila se mi hlava a bolest v oblasti žeber byla tak nesnesitelná, že jsem sebou okamžitě plácla na zem.
„Spravíme to, pojď.“ Řekl soucitně a přehodil si mě přes rameno jako pytel. „Zavři oči a počítej do desíti.“ Přikázal mi tiše a já ho poslechla. Udělala bych cokoliv, jen abych se zbavila té bolesti a pokud mi má počítání do desíti pomoct, jsem pro.
Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět.
Svět se se mnou i přes zavřená víčka zatočil a já ucítila, jak mnou něco škubalo. Měla jsem strach, že snad spadnu, ale Danielovy paže mě držely velice pevně.
Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset.
Všechno ustalo. Nastalo jen smírné ticho a pak mě položil na něco měkkého. Ihned jsem ucítila Danielovu vůni, ovšem v koncentrované míře a zvědavě jsem otevřela oči. „Vítej u mě doma.“ Zvolal odněkud zepředu velké místnosti, která sloužila jako obývací pokoj a byla propojena s obrovskou kuchyní. S bolestným usyknutím jsem se převalila na druhý, nebolestivý bok a zatínala jsem zuby. Se zavřenýma očima jsem čekala, co bude dál. „Ta rána na hlavě dost krvácela. Budu ji muset zašít. To žebro stáhneme obvazem. Jsi připravená?“ postel, na které jsem ležela, se kousek vedle mě prohnula a Daniel se na mě zvědavě díval.
„Asi jsem připravená.“ Přiznala jsem popravdě a s bolestnou grimasou se mi podařilo posadit se. Daniel si mě k sobě natočil zády, aby měl volný přístup k ráně na hlavě a já slyšela cinkání kovových předmětů a štiplavý zápach dezinfekce, jenž mě nepříjemně dráždil v nose. Ještě nikdy jsem se nezranila tak, abych potřebovala šití. Proto jsem ani nevěděla, co mám očekávat, jestli to bude bolet a hlavně, jak moc.
Jeho prsty mi opatrně odhrnuly vlasy ze zátylku, a tak jsem zavřela oči. Čekala jsem, že ucítím nějaké tahání, ale vůbec nic se nedělo. Když tohle nicnedělání trvalo pomalu několik minut, znervózněla jsem a otočila se na Daniela, abych zjistila, co se děje. Když se naše pohledy setkaly, bylo zcela očividné, že něco není v pořádku. Vycítila jsem to z jeho nálady, která se stávala i mou.
„Tohle není dobré.“ Zašeptal nevěřícně a zavrtěl hlavou. „Nechápu to.“ Ať už se stalo cokoliv, naplňovala ho bezmoc, zoufalství, nechápavost a ukrutná touha po vysvětlení. Nehnutě seděl naproti mně, v ruce si pohrával s otevřenou lahvičkou dezinfekce a zíral kdesi za mě. Užuž jsem chtěla otevřít pusu a zeptat se, co se stalo, ale byl rychlejší a úplně mě svou reakcí vykolejil. Velmi rychle odložil dezinfekci na stříbrný tácek s obvazy a šicí sadou a začal se mi dobývat pod tričko.
„Co to děláš? Sakra!“ zapískala jsem vystrašeně a snažila se setřást jeho ruce z mého těla. Na okamžik ztuhl, ale pak mi vyhrnul tričko a já jsem ho mohla mlátit jak jsem chtěla. Nic nepomohlo. Zíral na můj hrudník a nebral na vědomí moje hlasité projevy nesouhlasu. „Tak přestaň! Slyšíš mě?!“ křičela jsem zoufale. Žádná reakce.
„Něco ti ukážu.“ Řekl jenom a hrubě mě popadl za paže. Vytáhl mě na nohy a necitlivě mě vláčel někam za kuchyň. Klopýtala jsem za ním a syčela bolestí, jak mi pevně mačkal zápěstí. Sáhl na stěnu, kde se nacházel vypínač a kolem nás se ihned rozsvítila světla. Stáli jsme ve velké prostorné ložnici, jejíž jedna stěna byla tvořena nablýskanými zrcadly. „Tady. Podívej se.“ Postavil mě před jedno ze zrcadel a pokynul rukou, abych se na sebe podívala.
Nejdřív jsem si masírovala zápěstí a rozzuřeně na něj přitom hleděla. Když jsem se ale relativně uklidnila, pohlédla jsem na sebe. Připadala jsem si jako idiot. Nic neobvyklého jsem na sobě nezpozorovala. Až na to, že jsem byla celá umouněná a vlasy jsem měla slepené vlastní zaschlou krví. Pod očima jsem měla nepěkné kruhy, ale nic hrozivého jsem prostě neviděla. Zmateně jsem se otočila na Daniela, jehož pohled byl nanejvýš nesouhlasný.
Přiskočil ke mně a se zuřivým výrazem v obličeji mi přetáhl tričko přes hlavu. Dlaně mi položil na boky a rychle mě otočil zpět k zrcadlu. Zoufale jsem se snažila vidět něco, co by vysvětlovalo jeho tak podivné chování, ale nic takového nebylo. „Já ale nic nevidím. Cokoliv se mi tím snažíš říct, asi to nemá cenu…“ ramena mi bezvládně poklesla a já chtěla plakat nad svou hloupostí. Co mám vidět? Proč to nevidím?
„Právě že nic nevidíš.“ Řekl přiškrceným hlasem a rukou mi přejel po žebrech na pravé straně hrudníku. „Narazila sis žebra, vlastně bych řekl, že sis je zlomila. Normální člověk by nejspíš vnitřně krvácel. Měla bys modřinu přes půlku hrudníku. Vidíš něco? Bolí tě to ještě? A co hlava? Nahmatej si tu ránu.“ Přikázal mi a já automaticky uposlechla.
Ačkoliv mi nic z toho co říkal nedávalo smysl, roztřesenými prsty jsem si vjela do vlasů zhruba v místě, kde měla být hluboká rána. Správně, měla by tam být. Pod mými prsty jsem však cítila zcela zdravou, nezraněnou pokožku. Současně s tímto objevem jsem přidušeně vykřikla. Ruce mi ihned sklouzly na žebra, která jsem různě osahávala a mačkala. Nebolelo to. Nic mě nebolelo. „Do prdele.“ Zanadávala jsem a podívala se přitom na něj.
„Ano, to je vystihující.“ Sehnul se na zem pro mé špinavé tričko a podal mi ho. „Omlouvám se, ale musel jsem to udělat. Potřeboval jsem se přesvědčit, že se mi to jenom nezdá.“ Ani jsem nedutala. Oblékla jsem se a prsty mi opět zbloudily na místa, kde jsem měla být zraněná.
„Co to znamená? Jak je to možné?“ zeptala jsem po chvíli mlčení.
„Liso, nemám nejmenší tušení, co se to děje.“ Věřila jsem mu to, protože z jeho hlasu čišela stejná beznaděj, která mi kolovala v žilách. „Teď mi ale řekni, jak ses ocitla na střeše toho domu. Jak vypadal ten muž, co tam byl s tebou? A řekni mi, kde je tvůj strážce. Daila, nemám pravdu?“ při poslední otázce jsem hlasitě polkla a pažemi si objala hrudník. Samozřejmě, že Daniel o ni ví, nepřekvapilo mě to. Vlastně jsem si vzpomněla, že i on je teď můj ochránce. Sám mi to řekl.
‚To znamená, že tě musím chránit a prostě nemůžu odejít. I když mi řekneš, abych odešel…i když budeš prosit a škemrat, nemůžu. Jsem povinen tě ochraňovat.‘
Tyto věty mi na paměti začaly vyplouvat zcela náhodně. Před očima mi probleskovaly všechny okamžiky, kdy jsem se s Danielem potkala. Jeho nelidsky hrozivý obličej, když trpěl žízní. Jak dlouho plynulo od doby, kdy ze mě pil? Krmil se mezitím vůbec nějak? „Liso, odpověz mi.“ Tvář se mi zkřivila porážkou. Nemohla jsem odpovědět, jelikož odpověď na žádnou z jeho otázek jsem neznala.
„Usnula jsem v křesle v pokoji a pak, když jsem se probrala, stála jsem na té střeše. Tomu chlapovi jsem moc neviděla do obličeje, ale připadalo mi to, jako kdyby tě znal. Ptal se mě, kde jsi. Říkal, že jsi u mě v pokoji trávil hodně času. A Daila je můj strážce. Nemám ale tušení, kde by mohla být. Vlastně je to celkem dobrá otázka. Taky přemýšlím nad tím, jak to že můžu mít dva strážce. Tebe a Dailu.“ Mluvila jsem zcela nepřítomným hlasem a připadalo mi, jako by žádné slovo, které vyšlo z mých úst nedávalo smysl.
„Dobře.“ Odpověděl zamyšleně.
„Dobře? To je všechno, co mi na to řekneš?“ úplně jsem vyletěla z kůže a se zaťatými pěstmi na něj civěla. „Dochází ti vůbec, že jsem málem umřela? Řekni mi, jak jsem tam dostala. Kde jsem to vůbec byla? Kdo byl ten chlap a jak je možné, že tě znal. Jak je možné, že zrovna já mám dva strážce? Je tady tolik nezodpovězených otázek a ty mi řekneš jen ‚dobře‘?“ prskala jsem jako dopálená kočka a prala jsem se s pokušením mu jednu vrazit. „Záhadně se uzdravím a ty řekneš jen dobře. Chci domů! A hned!“
„Vezmu tě domů.“ Souhlasil a chytl mě za ruce. „Zavři oči, mohlo by se ti udělat špatně.“ Překypovala jsem vztekem, ale jeho příkazům se nedalo odolat. Nedalo se neuposlechnout. Pak jsem pocítila známé točení a škubání. Znovu jsem v duchu napočítala do desíti a když jsem otevřela oči, stála jsem pod otevřeným oknem ve svém pokoji. Daniel byl pryč.
Z nějakého neznámého popudu jsem se otočila na patě a hbitě vběhla do koupelny. Prudce jsem třískla dveřmi, nehledě na to, že bych mohla vzbudit Lexie, která by sem mohla hned přijít. Popadla jsem skleněnou lahvičku s pěnou do koupele, zabalila ji do ručníku a prudkým pohybem s ní uhodila do porcelánového umyvadla. Ručník jsem rozložila na podlaze a ve změti voňavé pěny a skleněných střepů jsem našla jeden mimořádně ostrý. Takový, který snadno projde lidskou kůží.
Zamkla jsem dveře a posadila se zády ke studené vaně. Pokud měl Daniel pravdu, tenhle střep by mi neměl ublížit. Několikrát jsem pevně sevřela pěst, aby mi trochu naběhly žíly a pak jsem skleněný střep přiložila těsně nad pokožku na zápěstí. Zhluboka jsem se nadechla, zatnula zuby a zavřela oči. Zatlačila jsem střep hluboko pod kůži a pomalu jím táhla. Štípalo to a vytékající krev mi smáčela kalhoty, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že se mi nic nestane.
Odložila jsem střep a sledovala, jak krvácím. Začínala jsem pociťovat mírnou slabost, která byla způsobena ztrátou krve, ale stále jsem se dívala, jak ze mě odchází tekutina, za kterou by Daniel vraždil. Pomalu jsem si začínala myslet, že jsem to přehnala a vykrvácím, ale pak se stalo to, co jsem doufala že se stane. Pramínek krve vytékající z mého zápěstí se neustále zužoval, až jsem přestala krvácet úplně. Okraje rány se začaly zatahovat a kůže se pomalu vracela na své místo. Po pár minutách jsem třeštila oči na svou kůži, která vypadala jakoby se nikdy neporušila.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one