Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

2. kapitola

„Sam....Sam.....Samantho“ doběhl jsem zpět k našemu provizornímu úkrytu. Nedalo se to označit slovem srub. Spíše to byl přístřešek, ale jako by ovšem záleželo na pohodlí. My upíři jsme vydrželi stát nehnutě dlouhé hodiny a nepocítili jsme ani nepohodlí ani únavu.
„No tak Sam...kde zase vězíš“ byl jsem opravdu netrpělivý.
„Ale no tak Doriane. Takhle se chováš k dámě?“ Noel vystoupil ze stromoví.
Samantha pomalu kráčela ve šlépějích svého partnera.
„Však ty víš, co potřebuju vědět.“ Potřeboval jsem slyšet potvrzující slova. Věděl jsem, že Bells je ta pravá, ale chtěl jsem mít naprostou jistotu.
„Ano Doriane. Je to opravdu ona. Gratuluji. Po všech těch letech a neúspěšných pokusech, jsi opravdu narazil na tu pravou.“
Než Sam vynesla svůj rozsudek, podvědomě jsem zadržel dech. Teď jsem se úlevně zhluboka nadechl. Pocítil jsem neuvěřitelnou vlnu radosti a štěstí přelévající se mým tělem. Konečně jsem došel na konec mé dlouhé pouti. Na oba jsem se usmál. Noel i Sam mi úsměv opětovali. Najít Bellu bylo pro nás totiž jako najít Svatý grál.

Doběhla jsem domů. Pořád jsem byla plná svého snu. Byl tak moc živý, že jsem se nemohla dočkat, až začnu své nápady rodící se mi v hlavě, vyťukávat do klávesnice. Spíš jsem měla obavy, jestli všechny ty rychle letící myšlenky dokážu zachytit. Napadaly mě stále nové a nové scénáře. Nové a nové události. Nové a úžasnější situace.
„Bells můžeš mi říct, kde jsi byla tak dlouho?“ V chodbě jsem narazila na mamku. Ani nevím jak dlouho jsem byla pryč. Čas nějak nehrál svou roli.
„Mami byla jsem se projít. Jenom k tomu starému krmelci. Začalo hrozně pršet, tak jsem se v něm schovala a usnula v seně. Moc se omlouvám.“ Nasadila jsem pohled ublíženého štěněte. Věděla jsem, že se na mě mamka nedokáže dlouho zlobit.
„No dobře, ale až se zase někdy budeš někde potulovat víc jak šest hodin tak si mě nepřej, měla jsem o tebe strach a taky by sis příště sebou mohla vzít telefon, na co ho teda máš?“ Páni...víc jak šest hodin? Já měla pocit, že to nebyla více jak hodina, ale taky kdo ví, jak dlouho jsem spala.
„Pojď se najíst. Udělala jsem na večeři zapékané těstoviny. Ty máš nejraději.“ Lákala mě mamka. Moc dobře věděla, že tomuhle neodolám. A taky jsem měla ukrutný hlad. U večeře jsem nervozně poposedávala, nemohla jsem se dočkat, až začnu psát. Byla jsem toho plná.
„Bells můžeš mi říct, kam tak spěcháš, že nejsi schopná ani v klidu se najíst?“ Rozzlobeně nakrčila obočí.
„Ale....dostala jsem úžasný nápad na povídku. Vážně mami, takovou jsem ještě nepsala. Bude to úžasné.“ Na tváři se mi usadil výraz umělce, kterého právě políbila múza.
„Ty se jednou s těch svých povídek zblázníš.“ Mamka nechápavě zakroutila hlavou. Ani nevěděla jak moc blízko pravdě dneska byla.
„Neboj mami. Jednou ti dospěju. Bude ze mě zodpovědná bytost. Jenom teď můžu ještě snít ne? Strašně mě to baví. Možná, že bych se mohla věnovat i spisovatelské dráze.“ Už jsem na tím přemýšlela vícekrát. V dnešní době se vydávají různé slátaniny a lidi to kupují a čtou.
„No tak to ani omylem. Doděláš si střední školu a půjdeš na vysokou. Jsi chytrá holka, tak nevím, proč by ses měla zahrabávat u počítače a psát ty své nesmyly.“ V tom byl věčný problém, mamka prostě nechápala, co pro mě psaní znamená. Nikdy jsem neměla moc přátel, tedy alespoň těch skutečných. Já si své přátele prostě vytvářím na papíře. Miluju každou jednu postavu. I ty záporné. Dalo by se říct, že díky jejich životu prožívám já ten svůj. Bylo to opravdu smutné a ubohé, já vím, ale do jisté míry mi to nevadilo. Takhle jsem ve skutečném životě v podstatě nic neriskovala.
„Mami nebudu se s tebou hádat, jestli jsou to nesmysly nebo ne. A neboj na vysokou se určitě chystám. Budeš ze mě mít paní doktorku. Splněný životní sen.“ Každý máme své životní sny. Moje mamka sní snad od mého narození o tom, že jednou budu významný chirurg nebo něco podobně důležitého.
Uklidila jsem po večeři a utíkala do svého pokoje, který je tak trochu odříznutý od zbytku domu koupelnou a společnou šatnou. Měla jsem tam svůj klid. Nedočkavě jsem zapnula počítač. Moje prsty se nervozně pohupovaly nad klávesnicí.
Ten večer jsem napsala přesně 25 stran. Byl to můj rekord. Tolik stránek a téměř bez přestávky. Hrdě jsem po sobě pročítala mnou vytvořený příběh. Bylo to jako kouzlo. Hmatatelně jsem cítila, jak příběhu propadám.
Odpadla jsem až hodně po půlnoci a zdál se mi zvláštní sen.
Stála jsem uprostřed rozlehlé louky. Byla jsem oděná do dlouhého bílého hávu, který za mnou vinou větru povlával. Upírala jsem svůj zrak daleko před sebe v tušení svého konce. Pevně jsem kolem sebe obtočila paže. Musela jsem se chránit. Pak jsem je zahlédla, temné postavy s kamennými tvářemi, jež neprozrazovaly jakýkoliv cit. Jenom jejich vůdci probleskovala v očích nenávist. Pod tíhou jeho pohledu jsem cítila, jak se má kolena podlomila a já klesala a mé ruce se zabořily do měkké hlíny. Nedovolila jsem si ovšem působit takto poníženým dojmem. Hrdě jsem zvedla svou tvář k vůdci nepřátel. Bojovně jsem vystrčila svou bradu na znamení, že se nevzdám tak lehce. V okamžiku, kdy byli již téměř u mě, jsem zaregistrovala pohyb na okraji lesa. Ne....to nemůže být pravda, byl přece mrtev. Mé srdce vynechalo nejméně 3 tepy. Vůdce si všiml mého pohledu. Na tváři se mu poprvé objevil cit. Jeho rysy se zformovaly do úšklebku opovržení a zadostiučinění. Věnoval mu poslední pohled a poté napřáhl svou ruku s dlouhým stříbrným mečem. Ve vzduchu byl slyšet jenom svist čepele....
V tu chvíli jsem se probrala s výkřikem na rtech. Zřetelně jsem cítila pot stékající mi v krůpějích po těle. Zvrátila jsem se zpět do peřin. Něco takového se mi ještě nikdy předtím nezdálo. Nemohla jsem to přičítat ani svým příběhům. V žádném z nic podobná scéna nebyla. Ještě teď mi zněl v uších svist čepele....Asi po hodině marného převalování v posteli, jsem usoudila, že jediné, co mi může momentálně pomoct je horká sprcha.
Opírala jsem se o studené kachličky sprchy a nechala na svou pokožku dopadat proudy horké vody. Moje tělo se uvolnilo, ale mysl se nehodlala vzdát rozebírání právě „prožitého“ snu. Nechápala jsem ani, jaký to mělo smysl. Proč se mě někdo snažil zabít a proč jsem měla tak silné nutkání se chránit? Byl to jen pud sebezáchovy? Jenom mě neskutečně mrzelo, že si nepamatuju obličej svého milého. A tím, že ten tajemný muž na okraji lesa byl můj partner, jsem si byla zatraceně jistá.
Oblíkla jsem si čisté pyžamo, sedla jsem si do houpacího křesla a zabalila se do deky. Věděla jsem, že bych neusnula. Nechtěla jsem si ten sen přivolat zpět a za necelé 2 hodiny mělo stejně svítat.
Nakonec jsem byla ale tak unavená, že jsem stejně usnula. Naštěstí to byl takový ten tvrdý bezesný spánek. Jenom to probuzení v křesle bylo celkem vražené. Měla jsem ztuhlou celou krční páteř.
Druhý den bylo počasí venku stále stejně pochmurné, tedy až na to, že se zdálo, že konečně neprší. Dopoledne jsem mamce pomáhala s domácími pracemi a odpoledne jsem se rozhodla, že se zase projdu. Třeba se mi bude zase zdát o Dorianovi. Pomalým krokem jsem došla až ke krmelci. Opatrně jsem našlapovala a rozhlížela se kolem sebe. Ani sama nevím, proč jsem se snažila být co nejtišší. Možná to bylo tím, že samotný les byl až nepřirozeně ztichlý. Bylo to způsobeno i tím, že jsem měla ještě stále v paměti včerejší zvuk deště.
Posadila jsem se opět na stejné místo jako včera. Byla jsem však nesmírně zklamaná. Pocit pohody a klidu, který mnou včera prostupoval, se dnes nedostavil. Zůstala jsem stulená v seně téměř do setmění. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi nepodařilo, po téměř probděné noci, usnout. Smutně jsem se zvedla, oprášila jsem se od sena a chystala se domů. Naposledy jsem se rozhlédla po okolí. Najednou jsem měla pocit, že jsem periferním viděním zahlédla vzadu mezi stromy rychlý pohyb. Protřepala jsem hlavou. Už vidím to, co vidět chci. Lidské oko a mozek jsou tak snadno oklamatelné. Rozeběhla jsem se tedy zpět domů. Zasedla jsem ke své povídce a ponořila se do mýtického světa své fantasie.

„Nevím Noeli...co když nebude schopná to zvládnout? Viděl jsi ji? Je tak křehká a zranitelná.“ Najednou jsem začal pochybovat o správnosti svého počínání.
„Doriane, to přece nemyslíš vážně. Po všech těch desetiletích usilovného hledání a ty teď váháš? Sám přece víš, jak je pro nás důležitá.“ Na jeho dokonalém mramorovém čele se objevila hněvivá vráska.
Cítil jsem Saminu ruku na své paži. Vzhlédl jsem k ní.
„Doriane, vím co pro tebe ta dívka znamená. Viděla i cítila jsem to, ale ty také víš, že je to takto nevyhnutelné. Má to tak být. Je už jenom na tobě, jakou cestu k cíli si zvolíš, ale dojít tam musíš. Je to jako zákon.“ Povzbudivě se na mě usmála.
Věděl jsem, že má pravdu. Zatraceně....věděl jsem to. Ale když jsem ji tam dneska vidět stočenou do klubíčka, hluboce zabořenou v seně, nemohl jsem se donutit překonat vzdálenost, která nás dělila. Byla tak neuvěřitelně zranitelná. Toužil jsem se rozeběhnout a sevřít ji do náruče, ale vědět jsem, že pokud to udělám, už nebude cesty zpět. Opět jsem stočil svůj pohled k Noelovi.
„Ta dívka to zvládne. Je tou pravou. Buď stejně silný jako ona. Dej jí možnost začít žít.“ Jasně jsem cítil, že to nakonec dopadne tak, jak mělo a já jsem jen měl strach, že si vyberu špatnou cestu k cíli.
Složil jsem hlavu do dlaní. „Je to ode mě tak sobecké. Přece to po ní nemůžu chtít. Je to jako chladný kalkul.“ Přestávala se mi líbit skutečnost, pro kterou jsme se už dlouhé desítky let plahočili různými kraji abychom našli ji.
„Je to ta pravá. Ona byla předurčená, podvědomě ví, co je jejím osudem, tím jsem si jist. Pochopí celou situaci. Je dostatečně silná, aby to zvládla. Jenom ji musíš stát po boku.“ Oba měli pravdu. Byl to osud, cíl byl určen, my držíme v rukou pouze cestu, kterou k němu dojdeme.


Seděla jsem za stolem a byla jsem ještě zklamanější. Jako bych nebyla schopná své nápady naťukat do klávesnice. Moc jsem chtěla ulevit svému smutku z nesplněného přání vidět Doriana. Dokonce jsem nebyla ani unavená. Tolik jsou toužila spát a zároveň vůbec. Měla jsem obavy co se mi bude zdát. Sklesle jsem vypnula počítat a sedala si do koupacího křesla, které stálo u okna. Pozorovala jsem ulici osvětlenou jedinou lampou. Její světlo se odráželo od louží, které po sobě zanechal dvoutýdenní déšť. Zvedla jsem svůj zrak k nebi. Byl krásně vidět měsíc. Milovala jsem noční oblohu plnou hvězd.
Něco ve mně si poručilo jít si sednout do chladivé noci. Teple jsem se oblékla a potichu sešla po schodech, abych nevzbudila rodiče. Taťka chodil z práce až pozdě večer a brzy ráno byl zase pryč. Popravdě kdyby nebyly víkendy, tak vlastně ani nevím jak můj otec vypadá. Bylo mi líto mamky. Svého manžela nesmírně milovala a proto na ní bylo vidět, jak se i po těch letech trápí jeho malou přítomností v svém životě. Ale na druhou stranu jsem jí záviděla, taky bych si přála zažít takovou lásku. Vědět, že ten koho milujete, vás miluje stejně, že jste si osudem určení.
Vyšla jsem ven před dům a sedla si na lavičku, která pamatuje ještě moje první krůčky. Zhluboka jsem si naplnila plíce chladivým noční vzduchem. Zvrátila jsem hlavu dozadu a opřela se o stěnu domu. Chvíli jsem okouzleně sledovala dorůstající měsíc. Bylo mi najednou příjemně a pocítila jsem zvláštní souznění s noční atmosférou. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechovala. Mým tělem se rozlil klid a pohoda.
„Opět sama?“ Prudce jsem se posadila a snažila se najít majitele hlasu. Vedle mě se ozval překrásně vábivý smích.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one