Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

33. kapitola

Temný pohyb ve stínech ulice byl jako přízrak smrti.
Neotáčej se k minulosti zády, neboť dostihne tě stejně neúprosně, jako tě nemine daná budoucnost. Jen v přítomnosti je síla tebe samé. Čel všemu nastalému s hrdostí dávných let a nadějí v tobě ukryté. Láska je to, co nesmí zhynout a co dovede tě do ráje.

Někdo tiše zaklepal. Dorian ještě s úsměvem na rtech přistoupil ke dveřím a mírně je pootevřel.
„Mazzi...“ dveře se cele otevřely a já měla konečně možnost prohlédnout si toho, díky němuž jsme oba ještě tady. Něžně jsem si přiložila ruku na bříško.
Mazzi byl vysoký, tmavovlasý a velmi pohledný upír s až uhrančivým pohledem. Přistoupil téměř k posteli a uctivě se mi uklonil. Zmateně jsem vyhledala pohled Doriana. Nevypadal, že by byl překvapený jako já. Znovu jsem zaměřila svou pozornost k Mazzimu.
„Jak se cítíte má paní?“ V jeho hlase byla patrná autorita, způsobená jistě jeho věkem, která byla překryta úctou. S mírným šokem jsem dospěla k názoru, že ta úcta byla směřována mé osobě.
„Mazzi? Jsem tak ráda, že Vás konečně poznávám. Chtěla jsem Vám nesmírně poděkovat za záchranu života našeho dítěte. A abych Vám odpověděla na Vaši otázku, děkuji, cítím se až moc dobře na to, co se před krátkou dobou stalo.“ Byla to pravda. Cítila jsem se naprosto výborně. Žádná bolest, snad jenom mírná únava a žízeň.
„Neděkujte mi má paní. Je to jenom má práce. To já bych měl děkovat Vám za naději, kterou jste nám nyní dala.“ Opět se mírně uklonil.
„Mazzi? Potřeboval jsi něco?“ Dorian se klidně zahleděl do očí lékaře.
„Můj pane. Chtěl jsem poprosit, zda by bylo možné provést ultrazvukové vyšetření. Bylo by záhodno vyloučit jakékoliv komplikace, pokud plánujete převoz ještě dnes.“ Během slov upřeně hleděl do očí Doriana.
Musela jsem si přiznat, že jsem Doriana nebyla schopná vnímat jinak než jako mého milovaného. V tuto chvíli přede mnou ovšem stál korunní princ Dorian Thomas III., který mírně pokynul Mazzimu na znamení souhlasu s autoritou a elegancí.
„Souhlasíš Bells?“ Přistoupil ke mně.
„Samozřejmě.“ Přeci se nemusel ptát na to, jestli chci mít jistotu, že je mé dítě v pořádku. Začala jsem se zvedat z pokrývek, a zarazilo mě Dorianovo zlostné zamručení. Nechápavě jsem se na něj podívala. Co jsem udělala špatně?
„Můžeš mi říct, kam se chystáš?“ Zmateně jsem přeskočila pohledem na Mazziho a zpět na Doriana.
„Přeci na to vyšetření...říkal jsi...“ umlkla jsem. Z Doriana čišel nesouhlas.
„To ano, ale přeci si nemyslíš, že tam půjdeš po svých. Nesmíš se teď namáhat.“ Už se zdálo, že mě uchopí do náručí. Vysmekla jsem se mu a opětovala mu jeho nesouhlasný pohled.
„Tak to tedy ne. Doriane, jsem těhotná, ne na pokraji smrti. Cítím se výborně.“ Obrátila jsem se na Mazziho. „Pane doktore. Mohu se normálně pohybovat nebo je opravdu bezpodmínečně nutné se mnou zacházet jak s porcelánovou panenkou?“ Zřetelně jsem cítila, jak v Dorianovi bublá vztek. Dovolila jsem se mu odporovat před jeho poddaným.
„Upřímně, má paní. Raději bych volil variantu pomoci. Neměla byste se ještě tolik namáhat.“ Dorian se na mě významně zadíval. Tak to ne. To nepřipadá v úvahu.
„Dobře můj drahý, dovolím ti tedy malou pomoc, ale dojdu na ošetřovnu po svých. Prostě mě budeš jenom jistit, kdybych náhodou znejistěla v chůzi dobře?“ Nechtěla jsem, aby se musela cítit jako lazar. Dorian se začal mračit jako sto čertů.
Pozvedla jsem hrdě bradu a pevně mu pohlédla do očí. Přerušilo mě až odkašlání Mazziho. Oba jsme na něj pohlédli.
„Omlouvám se můj pane, má paní..“ opět mírná poklona „...jenom bych chtěl upozornit na menší nedostatek času. Mohli by jste mě tedy prosím následovat?“ Mírně popošel ke dveřím.
Vstala jsem z pelesti a i před Dorianovy protesty jsem se jím nechala pouze podepřít. Byla jsem si jistá, že bych to zvládla sama, ale nemohla jsem mu odepřít ten pocit, že mi alespoň trochu nepomáhá.
Vyšli jsem na chodbu a vydali se opačným směrem než jsem se vydala já posledně. Minuli jsme pár honosně vypadajících dveří, abychom se zastavili až na konci chodby. Mazzi nám otevřel dveře a já nakoukla do špičkově vybavené ošetřovny. Teda samozřejmě jsem zkoumala vše kolem sebe okem neznalého laika, ale i tak mi bylo jasné, že přístroje, se kterými Mazzi pracoval, nebyly nejlevnější.
Odněkud ke mně přistoupila mladá sestřička. Naznačila mi, kam bych si měla lehnout. Docela nejistě jsem přistoupila ke gynekologickému lehátku. Zřetelně jsem cítila, jak jsem zčervenala, když jsem se nemotorně usazovala. A pak to přišlo.
Sestřička mi rozepnula pár knoflíků pyžama a já na bříšku ucítila chladný gel. Mazzi se zadíval na obrazovku vedlo mé hlavy. Také jsem tím směrem natočila pohled, ale z toho černobílého zrnění jsem nebyla právě moc chytrá.
Dorian mě uchopil na druhé straně za ruku a začal mi na dlani kreslit uklidňující kroužky.
„Má paní?“ Pohlédla jsem do Mazziho tmavých očí. Byl okouzlující. Zahanbeně jsem stočila opět svůj zrak k monitoru. „Má paní. Dovolte mi, abych Vám nyní představil Vaše dítě.“ Prstem ohraničil trošičku tmavší flíček na monitoru. Opravdu jsem se snažila vidět v té tmavé změti zrníček ten droboučký zázrak, ale s lítostí jsem musela přiznat, že nic víc než tmavý flíček jsem neviděla.
Dorian vedle mě se trhavě nadechl.
„Co je to?“ Zmateně jsem se na něj podívala.
„To je tlukot srdíčka dítěte.“ Mazziho klidná odpověď mě přinutila hledat zvuky, které jsem v soustředění se na obrazovku, přeslechla. A opravdu. V prostoru místnosti se ozýval jemný a trochu zpomalený tlukot. Do očí se mi draly slzy štěstí. Takže to je mé dítě. Prsty jsem přejela po obrazovce jemné kontury toho maličkého.
„Dá se zjistit, jestli je to kluk nebo holčička?“ Tiše jsem pronesla směrem k Mazzimu.
„Ještě je trochu brzy na určení. Je mi to moc líto.“ Zklamaně jsem pohlédla na Doriana, kterému na tváři pohrával jemný úsměv a jeho oči měly takový zvláštní dojatý výraz.
Naklonil se ke mně a políbil mě na rty. „Miluji tě lásko.“
Mazzi si rozpačitě odkašlal. Tedy komu se poštěstí být svědkem královského projevu citů? Dorian se začal tichounce smát a já jenom okouzleně hleděla do těch nejkrásnějších tmavě zelených očí na světě. Ještě jednou mě políbil a podíval se na monitor. Na naše dítě.
„Je dokonalé.“ Pochybovačně jsem zvedla jedno obočí. „No vážně je, že Mazzi.“ Ten opět jenom rozpačitě stočil pohled k obrazovce a tiše zašeptal jistě.
„Myslím, že je na čase vzít tě domů.“ Povzbudivě na mě pohlédl. Mazzi ho ovšem zarazil svými dalšími slovy.
„Můj pane? Mohl bych provést ještě kompletní prohlídku? Jestli jste má paní opravdu v pořádku.“ Dorian se zarazil, ale zdálo se, že má Mazzi jeho plnou důvěru a že vše co řekne, je opravdu důležité.
„Ehmm...mohl by jste prosím....“ naznačil Dorianovi směr dveří.
„Mazzi? Co to má znamenat?“ Dorianovi se nelíbilo, že by nebyl při všem, co se se mnou či dítětem dělo.
„Nebude to trvat dlouho můj pane. A myslím, že to pro všechny bude takto přijatelnější.“ Dorian ovšem stále stál na místě.
„Lásko běž. Nic se mi nestane.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála a doufala jsem, že vypadám přesvědčivě. Sama jsem měla mírné obavy. Dorian se nakonec přeci jenom rozhodl spolupracovat a Mazzi provedl důkladnou pooperační prohlídku.
Již jsem byla téměř u dveří, když mě zarazila Mazziho slova.
„Má paní? Nedovolte, aby Vám někdo ublížil. To malé je příliš cenné.“ Odmlčel a vypadal, že má ještě něco na srdci, ale nakonec se jenom mile usmál a popřál mi hodně zdaru do příštího setkání.
Venku na mě netrpělivě čekal Dorian. Okamžitě jsem mu vklouzla do náručí a nechala se odvést zpět na pokoj.
„Měl bych tě ještě dnes odvést domů. Zítra bys měla jít do školy.“ Chvíli zauvažoval. „Co kdybychom mamku přesvědčili, že ti není moc dobře a že bys zůstala pár dnů doma? Nelíbí se mi představa, že bys měla zítra čelit Chiaře.“
Nervózně jsem se ošila při pomyšlení na toho anděla smrti.
„Dobře. Snad to vyjde. Takže jedeme domů?“ Najednou jsem se nemohla dočkat, až zase uvidím svoji maminku.
Dorian se na mě zadíval a pak mě pohladil po tváři.
„Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Jste to nejcennější co mám.“ Sevřel mě opatrně v náručí a něžně políbil. Tedy začal líbat a já cítila, jak mé zrádné tělo v jeho objetí taje. Téměř zmučeně se ode mě odtáhl a opřel si čelo o mé.
„Nesmíme pospíchat Bells. Musíme být opatrní.“ Ještě jednou mě políbil s chutí, ve které byla cítit všechna jeho potlačovaná vášeň. „Je čas.“

A tak mě Dorian zavezl domů. Musela jsem přiznat, že jsem byla pekelně nervózní. Pozná to na mě mamka? Byla přeci ve stejně požehnaném stavu jako já. Měla jsem kolena jako z rosolu, ale i tak jsem se snažila působit nadšeně, když jsem odpovídala na maminčiny otázky, jak jsme se měli na výletě a kde, že jsme to vlastně byli.
Ale taky jsem si vyslechla její lamentaci na mou hlavu, že jsem se jí měla zmínit, že se někam chystám. Nutno dodat, že to bylo oprávněné. Kajícně jsem klopila zrak. Stále jsem ale musela přemýšlet nad „drobným problémem“. A to, jak rodičům oznámit, tu šťastnou novinku. Během cesty domů jsem vymyslela snad tisíc různých alternativ, ale žádná mi nepřišla vhodná.
Věděla jsem, že bych to měla říct co nejdřív, ale tolik jsem se bála jejich reakce. Netvořili jsme s Dorianem pár moc dlouho a já jsem již v očekávání. Měla jsem ovšem ohromný hlad a s prázdným žaludkem se špatně přemýšlí. Podnikla jsem tedy menší útok na naši kuchyni.
Seděla jsem za stolem a lžičkou jsem proháněla kousek kukuřičného lupínku v mléčném moři. Měla jsem v sobě už 3 stejně plné. Opět jsem nabrala plnou lžíci, když v tu chvíli se můj žaludek vzbouřil a já zděšeně vyskočila na nohy. Bože....to ne.
Rozeběhla jsem se ke koupelně. Zaklekla jsem v tolik potupné pozici s hlavou téměř v míse a s trhavými stahy ze sebe dostala vše, co jsem do sebe po příjezdu domů dostala. Když bylo po všem, mátožně jsem se vytáhla zpět na zesláblé nohy a opřela se rukama o umyvadlo. Obraz, který mi vracelo zrcadlo, byl více než výmluvný. Mírně nafialovělé kruhy pod očima a bílá, téměř průsvitná pokožka. Jak to, že si toho mamka nevšimla?
Vyčistila jsem si zuby a vydala se zpět do kuchyně. Znechuceně jsem vyhodila obsah misky a umyla po sobě nádobí. Pochybovala jsem, že bych do sebe dneska ještě něco dostala. Jenom jsem dokončila myšlenku, můj žaludek v protestu zakručel.
„Jo...to víš, já něco sním a ty mě donutíš to zvrátit. Tak to ne kamaráde.“
„S kým si to povídáš?“ V tu chvíli vešla do kuchyně mamka. Jenom letmo mě prolítla pohledem. To jí moc nepodobalo, vždy byla tak pozorná. Muselo se něco dít. Přišla mi podivně roztěkaná.
Posadila jsem se zpět ke stolu.
„Ale...jenom sama se sebou.“ Mamka na mě jenom neurčitě kývla a začala chystat večeři. Chvíli jsem si ji prohlížela. Právě ve chvíli, když jsem se nadechovala k otázce, se ke mně mamka otočila se zvláštním pohledem.
„Bello?“ A jejej. Tón, kterým mě oslovila se mi právě moc nelíbil. „Mohly bychom si spolu promluvit?“ Začala jsem zmatkovat. Už to věděla. Musela to na mě poznat. Připravovala jsem si argumenty na obranu.
„Jistě.“ Zhluboka jsem se nadechla a opětovala mamce pohled.
Sedla si ke stolu naproti mně. Bylo na ní vidět, že si samotná není jistá svými slovy. Jako by se rozhodovala, zda to, co mi chce říct, nebude znít podivně.
„Bells...bože budu znít jako bláznivá ženská...ale chtěla jsem se tě na něco zeptat.“ Zastavila se a neradostně se sama pro zasmála. Musím říct, že jsem byla více než vyděšená. Co se to dělo? „Vlastně ani sama nevím proč, ale leží mi to v hlavě od doby, kdy jsi mi před 2 dny volala, že jedete na výlet.“ Opět se zasekla. Takhle nervózní jsem ji už dlouho neviděla.
„No tak mami, prosím, řekni mi to, nebo se zblázním. Co se děje?“ Nervózně jsem poposedla na židli.
„Holčičko, jsi v pořádku? Nevím, ale mám pocit, jako by se kolem tebe dělo něco, co není úplně normální, úplně v pořádku. Ty nevypadáš v pořádku. Je to jako bys vpadla do těch svým příběhů a dokázala si jejich děj vtáhnout do reality života. Jako by lidé kolem tebe nebyli lidmi, jako by věci, které se kolem tebe udávají, nebyly ani možnými.“ Zalapala jsem po dechu. Mamka zahanbeně sklopila hlavu. „Promiň, vím že zním jako někdo, komu vypsali vycházky z blázince, ale prostě se nemůžu zbavit pocitu, že se tě na to musím zeptat. Jako by mě něco nutilo položit ti tyhle bláznivé otázky.“ Její pohled se najednou rozjasnil a ona se na mě vesele usmála. Byl to tak rychlý zvrat, že jsem se zmohla jenom na prudké vydechnutí a pevnější uchopení desky stolu. Něco nebylo rozhodně v pořádku.
„Nemusíš mi odpovídat Bells.“ Zarazila se, jako by zapřemýšlela, na co se to vlastně ptala, a koukla na mě.
„Jsi v pořádku? Jsi nějak pobledlá.“ Pohladila mě po tváři. „Vážně, vypadáš hrozně unavená. To jste toho na tom výletování asi moc nenaspali což? Nemáš hlad? Pojď, pomůžeš mi s večeří.“ Do očí se mi tlačily slzy. Tohle byla moje mamka jak ji znám. Kdo to byl ovšem před dvěma minutami?
„To víš, že ti pomůžu. A neboj, jsem v pořádku.“ Alespoň prozatím.
Mamina se rozhodla udělat moje oblíbené zapékané těstoviny se sýrovou omáčkou. Nejspíš doufala, že mi to pomůže nabrat trochu barvu. Opak byl ovšem pravdou. Během necelé půlhodiny jsem měla několik slabých chvilek, kdy můj žaludek zaprotestoval nad vůněmi, které se kuchyní linuly. Nakonec jsem kapitulovala a se slovy, že jsem moc unavená, jsem se vzdálila do svého pokoje.
Doslova jsem padla do měkkosti pokrývek. Neměla jsem sílu na nic. Jenom jsem tupě koukala na bílý strop pokoje.
„To by mě zajímalo, co tam vidíš.“ Vypískla jsem leknutím, když mi do ucha zazněl Liin zamyšlený hlas. Zdálo se, že mé srdce se rozhodlo vyskočit mi z hrudi.
Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Myslela jsem, že mě slyšíš.
„Neslyšela. Víš, jak jsem se lekla?“ Vyčítavě jsem se na ni podívala.
„Opravdu se omlouvám. Je mi to moc líto.“ Kajícně se na mě zadívala. Nemohla jsem jí to vyčítat.
„Ale jako omluvu jsem ti přinesla něco, co tě zaručeně dostane zpět na nohy.“ Mrkla na mě a vrazila mi do ruky malou obdélníkovou krabičku. Nejistě jsem ji uchopila do dlaně. Pootevřela jsem a našla v ní tablety. Tedy jestli si myslela, že mě dostane na nohy Mazziho koktejl, tak se šeredně pletla, to už bylo pravděpodobnější, že mě dostane do kolen. Jenom vzpomínka na jeho odpornou měděnou příchuť mi obrátila žaludek. A já byla opravdu v tu chvíli na nohou a tak tak jsem doběhla do koupelny. Když jsem se opět opírala o umyvadlo, neměla jsem ani sílu studovat svůj odraz v zrcadle. Dokázala jsem si živě představit, jak asi vypadám.
„Bells...je ti dobře?“ Opět jsem nadskočila.
„Lio, prosím, budeš mě ještě dlouho děsit?“ Pootočila jsem k ní hlavu.
Jenom pokrčila rameny. „Netušila jsem, že jsi teď tak lekavá.“ Zamyšleně si mě prohlížela.
„Je ti dobře?“ Protočila jsem oči. Vypadám na to, že je mi fajn?
„Dobře, tak ti tedy není dobře. Pojď, musíš do sebe dostat nějaké tekutiny a miminko potřebuje taky posilnit.“ Najednou byla vedle mě a rázně mě uchopila kolem pasu. Prakticky přenesla celou mou váhu na sebe a odváděla mě zpět do pokoje.
„Dorian říkal, že se ti nebude líbit myšlenka na konzumaci, ale vzkazuje ti, že se Mazzi opět překonal. Nevím tedy, co to znamená, ale tuším, že ty ano.“ Povzbudivě se na mě usmála, když mi podávala hrníček. Neptala jsem se, kde k němu přišla. Uchopila jsem jej do roztřesených prstů.
Opravdu nedůvěřivě jsem přivoněla. Tak co se týče vůní, tak tady asi Mazzi moc nezapracoval. Povzdechla jsem si, protože jsem věděla, že je to buď tento koktejl, nebo lidská krev. Takže co byla schůdnější varianta? Opatrně jsem se napila a byla jsem příjemně překvapená. Nebude to určitě nikdy moje nejoblíbenější pití, ale tohle nebylo tak špatné. Stále byla cítit z vody jemně měděnková příchuť, ale výraznější byla sladká příchuť jahod.
Hodila jsem do sebe zbytek hrníčku a napjatě čekala, co na to můj žaludek. Samo sebou, v první chvíli nebyl nadšen, ale zdálo se, že koktejl přece jenom udržím zdárně na svém místě. Mrkla jsem na Liu.
„Tak myslím, že tohle zvládnu.“ Vesele jsem se pousmála. Snad to zvládnu. Dlaní jsem si pohladila stále ještě ploché bříško. Liiným obličejem proběhl stín, který jsem nestihla pochopit, načeš mě jemně sevřela v náručí.
„Miluji tě sestřičko. Budu tu pro tebe a to malé už napořád.“ Pevněji jsem ji objala a nechala naplnit své smysly její opojnou vůni. Snažila jsem se myslet jenom na to hezké, co mě čeká a nepřipustit si nic z temné budoucnosti. Bylo mi jasné, že ji stejně neuniknu. Tak proč ji jít vstříc?
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one