Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

42. kapitola

Včerejší večer byl opravdu nezapomenutelný. Po nějaké době jsme se opět přidali k plesajícím hostům, ovšem svou pozornost jsme zcela netaktně věnovali jenom sobě. Vůbec mi to nevadilo. Naopak, byla jsem dokonale šťastná.
O půlnoci vypukl honosný ohňostroj, který jsem sledovala se zatajeným dechem, opřená zády o Doriana a vychutnávající si jeho dlaně, hladící hrdě mé bříško. Někde vzadu v mysli jsem potlačila lehoučký pocit, že se svým štěstím nejsem sama, že je někde někdo, kdo mi jej nepřeje a snadno by mě o něj mohl připravit. Vše bylo přehlušeno Dorianovou láskou a radostí Lii a Sam z našeho zasnoubení.
Z prstýnku na mé levé ruce měla ohromnou radost i Cailin. Druhý den mě navštívila v pokoji a rozplývala se nad synovým rozhodnutím, konečně mě požádat o ruku. Musela jsem se usmívat nad jejím roztomilým švitořením. Nepůsobila dojmem královny, ale spokojené maminky, které stačí ke štěstí vědomí, že její dítě je šťastné.
„Bello?“ Chtěla jsem si sbalit tričko do kufru, když mě zarazila změna v tónu jejího hlasu.
„Chtěla bych se ti omluvit za chování mého manžela. Nacil to myslel dobře, jenom občas nedomyslí důsledky rozhodnutí, jakými prostředky se dostane k cíli.“ Její obličej byl čirý smutek a lítost.
„Být králem je pro něj věc nejprioritnějšího charakteru. Vždy byl nejprve králem a pak až manželem a otcem.“ Sklopila oči a zadívala se svou levou ruku, na které se třpytil honosný prsten.
„Miluje svůj lid a nesnese možnost zklamání, které by v případě neúspěchu následovalo. V očích svých lidí musí být tím, který se o ně postará a na kterého se mohou kdykoliv spolehnout.“ Povzdechla si a přistoupila ke mně, aby mi ze sevřených rukou jemně vytáhla tričko a uložila jej na místo. Poté uchopila mé dlaně do svých. Nepřerušovala jsem ji.
„Nechci ale, abys nabyla dojmu, že pro něj rodina nic neznamená. Opak je pravdou. Miluje své děti i mne, jenom jsou projevy jeho lásky jako voda v poušti. Staly se pro nás vzácností, o které víme, že tam někde je, jenom je otázka, kdy na ni narazíme. Důvod, proč ti to všechno říkám je ten, že jeho zkouška nebyla chladně vypočítaný čin, ale právě takový projev lásky. Z jeho pohledu udělal pro svůj lid i své nejbližší to nejlepší, co mohl.“
Vybavila jsem si chvíli, kdy jsem stála naproti svému protivníkovi a v myšlenkách jsem se děsila toho, že mohlo mé dítě zemřít. Ne, nemohla jsem nalézt pro ten čin omluvu, byť by k němu vedly důvody zcela počestné. Nešlo to.
„Chcete mi tedy říct, že to, čím jsme museli tam venku projít, bylo správné? Že bylo v pořádku vystavit nebezpečí vaše vnouče? Vážně to tak je?“ Snažila jsem se udržet klidný hlas, ale věděla jsem, že zloba prosakovala ven.
Má slova se bohužel neminula účinkem. Královna měla výraz člověka, který dostal nečekanou ránu do obličeje. Projela mnou lítost, nebyla to ona, kdo si zasloužil můj hněv.
„Připouštím, že způsob, který Nacil uplatnil byl nejméně vhodný a nebezpečný, ale také vím, že to byl způsob nejrychlejší a nejúčinnější. Víme s jistotou, že ten malý je tím, na kterého všichni čekáme.“ Pronesla s tichou hrdostí a opatrně se ke mně natáhla, aby mě uchopila do náručí. Nestihla jsem zareagovat dostatečně rychle, abych se jejímu objetí vyhnula, takže jsem skončila v jejích pevných pažích. Cítila můj mírný odpudivý tlak, jak jsem se alespoň pokusila se z náručí vymanit, ale stejně tak jsem cítila i já, že propadám jejímu osobnímu kouzlu.
Měla jsem na ni zlost. Stála pevně za svým manželem, byť neschvalovala jeho rozhodnutí a našla si v sobě pro jeho činy omluvu.
„Ehmm... prosím, mohla bych se dobalit?“ Hlavně jsem potřebovala chvíli pro sebe a své myšlenky.
Cailin mě jenom něžně políbila do vlasů a odstoupila ode mě.
„Chápu, že se zlobíš. Také bych se cítila stejně, kdyby někdo ohrozil Doriana nebo Liu a rozhodně neschvaluji, že bylo ohroženo mé vnouče, ale už je to za námi.“ Natáhla ruku a pohladila mě prsty po tváři.
„Dorian má štěstí. Jsi silnější, než si sama myslíš.“ Otočila se a odcházela klidně ke dveřím. S rukou na klice se ke mně ještě otočila.
„Nacil by ti nenechal ublížit, kdybys nebyla vyvolenou. Pořád jsi budoucí matkou našeho vnuka. A navíc si moc dobře pamatuje dobu, kdy vzdoroval a za manželku pojal mě.“ Mile se usmála a já osaměla ve čtyřech přepychovým stěnách.
Nebyla jsem si zcela jistá, kam až byl král schopen zajít, aby si byl jistý, že jsem nebo nejsem vyvolenou. Zamrazilo mě z poznání, že v případě, že bych opravdu nebyla tou, za kterou mě měli, nemyslím, že bych vyvázla bez úhony. Královna se mýlila.
V rychlosti jsem naskládala zbytek oblečení do kufru a zkontrolovala po sobě všechny místnosti, abych na něco nezapomněla. Docela lítostivě jsem zabořila obličej do měkoučkých materiálů tunik a svetrů, kterými byla má šatna doslova přecpána. Nemohla jsem si sebou vzít ani jeden kousek. Nepatřily mi.
Loučení proběhlo v daleko slavnostnějším duchu, než můj příjezd. Mé postavení v upířím světě nabylo na oficialitě. Na tvářích všech sloužících byla patrná úcta a oddanost. Bylo to zvláštní. Měla jsem pocit, že sem nepatřím.
S Cailin jsem se rozloučila více méně rozpačitě. Vzájemné sympatie mezi námi byly, jenom jsme obě měly v sobě dopolední rozmluvu. S králem loučení proběhlo formálně a chladně. Nabyla jsem dojmu, že jsme tiše a beze slov, vyhlásili status quo.

Zasnoubená. Těhotná. A v kaši. Jak tohle oznámím doma?
Celou cestu domů jsem zvažovala, jak rodičům sdělím, že čekám jejich vnoučka a navíc se budu vdávat? O tom, že je Dorian upírem, jsem se zmínit samozřejmě nemohla. I tak jsem se obávala, jak to všechno mamka vezme. Byla už v šestém měsíci a určitě si nemohla ve svém věku dovolit takové emoční pecky.
Lia se mě snažila uklidnit, že to zvládnou rodiče v pohodě a že mě Dorian určitě podpoří a nenechá mě v tom samotnou. Upřímně, ani jsem s variantou, že bych u toho měla být sama, nepočítala. Na lásku musí být dva, takže její důsledky by taky měli snášet oba.

S naprosto sevřeným žaludkem jsem došla ke dveřím domu. Měla jsem tendenci zaklepat nebo zazvonit a počkat, jestli někdo přijde otevřít. Třeba nejsou doma. Naděje umírá poslední.
Ale no tak, stojíš před vlastním domem a máš strach vejít dovnitř? Pevněji jsem zmáčkla Dorianovu studenou dlaň.
„Neboj se, bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku.“ Políbil mě na spánek a já se na uklidněnou zhluboka nadechla jeho omamné vůně.
„Jdeme.“ Rozhodla jsem se rázně a otevřela si dveře.
„Tak se mi to líbí.“ Slyšela jsem za sebou jeho tichá slova.
Neudělala jsem ale ani tři kroky do chodby, když jsem spatřila svou mamku. Tedy to stvoření přede mnou musela být má mamka.
Její vlasy byly rozcuchané do všech stran a její obličej byl podivně zsinalý. Její oči byly naplněné zlostí a podivně se leskly.
„Isabello Winfieldová. Můžeš mi vysvětlit tohle?“ Byla jsem tak šokovaná jejím zevnějškem a tónem, který použila, že jsem úplně přehlédla, co tak křečovitě třímá v ruce.
Když jsem ten tmavý čtvereček identifikovala, podlaha se pode mnou zhoupla a já ocenila Dorianův postřeh. Pevně mě sevřel paží a chlácholivě mi přejel prsty po ruce.
„Dobrý den paní Winfieldová.“ Jeho hlas zněl jako tiché předení kočkovité šelmy. Viděla jsem, jak se mamka na malý okamžik zarazila a vstřebávala do sebe jeho osobité kouzlo. Omámení ovšem netrvalo dlouho.
„Mladý muži. Myslím, že s vámi mám taky důvod mluvit. Nejdřív to chci ale slyšet o Belly.“ Obrátila svou pozornost ke mně.
„Takže? Co mi k tomu můžeš říct?“ Vrazila mi před obličej ultrazvukový snímek našeho dítěte.
„Jak jsi se k němu dostala?“ Zašeptala jsem tiše a sledovala, jak se matčina ruka pod náporem emocí silně třese.
„Takže je to pravda.“ Hlesla zlomeně a vrávoravě udělala dva kroky dozadu.
„Mami.“ Vykřikla jsem a vydala se k ní. Dorian byl naštěstí rychlejší a podepřel mamku tak, že téměř přezval celou její váhu na sebe. Opatrně ji odvedl do obývacího pokoje a usadil na pohovku.
Jako ve snu jsem kráčela za nimi. Hlavou se mi honily miliony otázek. Jako snad nejpalčivější byla ta, jak se to mamka dozvěděla a jestli ví všechno a nebo jenom to, že jsem těhotná.
„Jste v pořádku?“ Dorian starostlivě zkoumal výraz v obličeji mamky, ale ta na něj jenom nevěřícně pohlédla a jakoby se stáhla do sebe.
„Jestli jsem v pořádku? Ne, vůbec nejsem v pořádku. Kolem mě se děje něco, co nechápu a naskakuje mi z toho husí kůže. Kdo jste?“ Zkoumala Dorianovy dokonalé rysy pohledem plným strachu.
„Jak to myslíte, kdo jsem?“ Hrál nechápavého dokonale.
„Moc dobře víte, na co se ptám.“ Oba jsme věděli, na co se ptá. Otázka zní, jak zní odpověď?
„Mami?“ Snažila jsem se upoutat její pozornost. Chvíli se nic nedělo. Stále upřeně studovala Dorianův upřený pohled. Vypadalo to, jako by mezi nimi probíhal tichý souboj o to, kdo z nich uhne pohledem dřív a prohraje tak.
Nakonec to byl Dorian, kdo stočil svůj pohled ke mně. V jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem v jeho tmavých očích zahlédla jiskru, která se mi ani trochu nelíbila. Zamrazilo mě z ní.
„Mami?“ Byla jsem vyděšená z toho jak vypadala, jak se chovala a jak se tvářil Dorian. Něco bylo špatně.
Pak se otočila ke mně. Její oči byly podivně zastřené.
„Jak jsi mi to mohla udělat?“ Její otázka mi vyrazila dech.
Klesla jsem na zem před ní a uchopila ji za ruku, která byla tak studená.
„Moc se omlouvám, ale stalo se. Čekám Dorianovo dítě a jsem na to hrdá mami.“ Snažila jsem se potlačit slzy, které mi svazovaly hrdlo.
„Miluji ho a budeme se brát.“ Zvedla jsem levou ruku tak, aby byl vidět prsten. Nepodívala se na něj. Jenom studovala můj obličej.
„Jak jsi mi to mohla udělat?“ Zopakovala znovu, jako by neslyšela vůbec nic z toho, co jsem jí řekla.
Vyděšeně jsem se podívala na Doriana.
„Co...,“ hlas se mi zlomil. Dorian jenom smutně zavrtěl hlavou.
„Paní Winfieldová? Prosím, odpusťte nám, že jsme na všechno šli tak rychle, ale věřte, že vše, tak jak to je, je v pořádku.“ Promlouval k ní tichým a tolik podmanivým hlasem. A má matka jenom seděla a naslouchala mu.
„Mohla by jste mi prosím říct, odkud jste získala ten snímek?“ Něžně ji pohladil po druhé ruce, ve které svírala zrnitý obrázek dítěte.
„Byl v dopise, který mi přišel ráno. A byl k němu připojen vzkaz, že nic není tak, jak se zdá. Že na světě nejsme sami a také tam byla gratulace ke vnoučeti.“ V očích se ji zaleskly slzy.
„Proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná? A co se to kolem tebe děje?“ Unaveně klesla hlouběji do pohovky a zavřela oči. Vypadala tak strhaně. Těžce oddechovala.
Pevněji jsem sevřela její dlaň.
„Maminko, ani nevíš, jak moc mě mrzí, že jsem ti to neřekla hned, jak jsem to zjistila, ale všechno je komplikovanější, než se na první pohled zdá.“ Po tvářích se mi koulely slzy. Tolik mě mrzelo, že jsem jí ublížila.
Ztěžka se zvedla z pohovky. Odmítla pomoc nás obou.
„Bože Bello, kolik ti je? Máš čerstvě osmnáct a nemáš dodělanou školu. Co si myslíš, že děláš? A co vy, Doriane. To vám není ani trochu hanba? Svedete mi dceru po pár měsících chození a vypadáte naprosto klidně, jako by se vás to ani netýkalo. Alespoň jste natolik zodpovědný, že jste ji požádal o ruku. I když jsem si o vás myslela, že jste zodpovědný a bohužel jsem se mýlila.“ Došla k oknu a opřela se rukama o parapet.
„Já vím mami, že je to všechno jinak, než jak jsi si pro mě představovala, ale věř mi, jsem šťastná.“ Přistoupila jsem k ní a nesměle ji objala kolem pasu. Její postoj byl strnulý.
„Zklamala jsi mě holčičko. Vždycky jsem si myslela, že tě neodtáhnu od tvého světa snění a příběhů. Měla jsem strach, jestli obstojíš ve světě tvrdé reality, ale říkala jsem si, že to je daleko, že jsi ještě dítě. A teď? Teď ty sama jedno čekáš.“ Smutek a zklamání, které z jejího hlasu i postoje vyzařoval, se mi vypaloval do srdce jako žhnoucí čepel nože. Bolelo to. Bolelo mě vědomí, že jsem zklamala svou matku, že jsem zbořila všechny její sny a naděje.
Opřela jsem se čelem o její rameno. Bylo to zvláštní, objímat svou těhotnou mamku a sama čekat dítě. Trpce jsem se pousmála. Můj život se mnou rozehrál podivnou partii.
„Miluju tě mami. Odpusť mi prosím.“ Zašeptala jsem prosíce. Slzy mi opět zalily oči a pak se přehouply přes hradbu řas a tichounce stékaly v křišťálových pramíncích na bradu a vpíjely se do látky matčina svetru.
Ve chvíli, kdy jsem ucítila rty ve vlasech, jsem se štkavě rozbrečela naplno. Všechny emoce za poslední měsíce ze mě plynuly ven. Schoulila jsem se do jejího náručí a nechala jsem se konejšit. Stály jsme tam možná hodiny a možná jenom okamžik, nezáleželo na tom. V tu chvíli vlastně záleželo jenom na nás dvou.
„Je mi to moc líto.“
„Pšššt... teď o tom nemluvme. Myslím, že si potřebujeme obě odpočinout.“ Něžně mě vískala ve vlasech. Mateřská láska. Jak bych se zachovala já, kdybych byla na jejím místě? Věděla jsem to přesně. Jednala bych stejně jako ona. Milovala mě a tím bylo řečeno vše. Žádná odsouzení, žádná zatracení, jenom snaha být součástí života svého dítěte, ať už měl být jakýkoliv.

Zabalená v hrubé dece a zabořená v houpacím křesle, jsem pomaličku a jistě usínala. Z prstů mi vyklouzl Dorianův přívěšek a opět měkce spočinul na hřejivé látce. Mé myšlenky se zpomalovaly, jak jsem proplouvala do říše snů. Bránila jsem se marně spánku. Jemná pavučina zlehka zahalovala mé vědomí.
Má mysl mi vykouzlila milovaný obličej s tmavě zelenými duhovkami a podmanivým úsměvem.
„Doriane.“ Nevím, jestli jsem jeho jméno zašeptala nahlas, nebo jsem si to jenom myslela. Neviděla jsem jej od chvíle, kdy nám s maminkou poskytl soukromí. Sedla jsem si do křesla v naději, že přemůžu únavu a počkám na něj, až se přehoupne přes okraj okna a sevře mě v náručí. Nenechal by mě přeci samotnou. Ale stále nepřicházel a ve mně se mísilo zklamání se smutkem. Byla jsem sama a opuštěná.
S konečným povzdechem jistoty, že se spánku neubráním a svého milovaného se nedočkám, jsem nad sebou nechala uzavřít opar snu, do kterého jsem se ponořila tak lehce.

Slzy bolesti a zoufalství. Nic jiného mi nezbylo. Tiší svědci mého přežívání. Ležela jsem na chladné, hrbolaté podlaze. Netečně jsem nechávala stékat krůpěje slané vody po tvářích a tupě hleděla na strop nade mnou. Kdybych mohla, i dýchat bych přestala. Vše, jenom kdyby mě to zbavilo toho řezavého pocitu v mém nitru, jak se mi má duše i mé srdce drolily na maličké kousky.
Za hlavou jsem vycítila pohyb. Lehoučký jako pírko a ještě méně hlučný. V šeru místnosti se u mě zastavil dlouhý stín. Pomaličku se nade mě nahrbil a jeho ruka se natáhla nad mé břicho. Nedotkla se mě však. Jako by se stín zalekl a stáhl se zpět. Prostorem se jenom rozneslo jeho podrážděné zavrčení.
„Zaplatíš.“ Neměla jsem sílu ani otočit hlavu za hlasem. Vlastně jsem ani nechtěla. Zaplatím? Trpce jsem se v duchu ušklíbla. Není čím zaplatit. Můj život skončil s tím jeho. Nemám už o co přijít.
„Každý tvůj nádech bude vykoupen dalším životem. Ať chceš nebo ne, stejně na to budeš muset přistoupit. Nemáš jinou volbu.“ Pronesl stín ledově ostrým hlasem a otočil se ode mě. Svůj pohyb ovšem nedokončil a vrátil se zpět. Nejspíš si dodal odvahy. Opět se nade mnou naklonil a tentokrát jsem opravdu ucítila slabý pohyb na svém vystouplém bříšku.
„Nemáš jinou volbu.“

Ne... prosím ne. Se staženým hrdlem a výkřikem na rtech, jsem se posadila na posteli. Zbrocená potem a zmáčená slzami.
„Bože Bello. To už mi nikdy nedělej, prosím.“ Vedle mě se ozval Dorianův zlomený hlas. Beznaděj a zoufalství, které z jeho obličeje vyzařovalo, se mi zarylo do srdce ještě hlouběji. Ale byl naživu. Dýchal a byl tu se mnou. Neopustil mě. Žije.
Vrhla jsem se mu do náručí a sevřela ho vší silou, které jsem byla schopná.
„Neopouštěj mě. Prosím. Už mě nikdy nenechávej osamělou.“ Zabořila jsem obličej do jeho pevného hrudníku a trhavě se nadechovala, když jsem se snažila nabrat do sebe co nejvíce jeho omamné vůně.
„Nenechám. Už nikdy. Bez tebe mě není ani půlka. Ty mi ale slib, že už mě nikdy takhle nevyděsíš. Ležela jsi jako mrtvá. Stěží jsi dýchala a nejhorší na tom bylo, že jsem tě nemohl vytrhnout z náručí té iluze snění, které jsi zcela propadla. Prosím. Nenech své podvědomí, aby nad tebou získala takovou sílu. V tomhle nemůžeš věřit ani sama sobě.“
Schoulil si mě do náručí a zabořil obličej do mých vlasů. Třásla jsem se prožitým snem. Proč, když pocítím trochu štěstí, se musí objevit něco, co mi tyto opojné okamžiky spolehlivě zatluče do prachu? Chtěla jsem tak moc? Bylo příliš odvážné chtít od života milující rodinu a trochu toho štěstí a radosti?
Ale ty přeci znáš odpovědi, Bello. Našeptávalo mi mé druhé já. Už dost dlouho v sobě cítíš, že dokud toto vše nebude za tebou, tak každý drobeček štěstí se obrátí proti tobě. Stojí proti tobě tvůj vlastní osud. Dokud se mu nepostavíš čelem a nepřestaneš si jenom pohrávat s myšlenkou Vyvolené, nikdy nebudeš moc volně dýchat. A i když si to myslíš... nemáš jinou volbu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one