Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

5. kapitola

„Mno...co to vlastně bylo?“ Její otázka zamumlaná potichu a tak nesměle, mě docela pobavila.
„Mám za to, že tak nezkušená zase nejsi“ vím, že to ode mě nebylo právě moc hezké, ale byla tak roztomilá, když se čertila. Snažila se působit dojmem rozzuřeného lva a zatím to bylo jenom malé rozkošné koťátko. Rozesmál se, když mě praštila svou drobnou pěstí do paže.
„Moc dobře víš, že tohle jsem na mysli neměla. Myslím tebe a mě.“ Ona a já. To bylo to, oč tu šlo. To bylo to, po čem jsem toužil a přece jsem měl pocit, že je to vůči ní tak nefér. Bylo to ono. To co jsem chtěl a potřeboval, ale bylo to správné? Věděl jsem, co je nutné, ale mohl jsem po ní chtít, aby bylo my aniž by o všem věděla? A kdyby se to dozvěděla, dala by mi možnost učinit z nás to my? S velkou pravděpodobností ne. Nechtěl jsem ji křivdit, ale na jejím rozhodnutí stálo a padalo naprosto vše, čemu jsem zasvětil téměř 7 desetiletí svého života.
„Doufal jsem, že ty a já bychom mohli být my. Vím, že je to moc rychlé. Známe se jenom asi tak 3 dny, ale mě to přijde, že jsem na tebe čekal celou svou věčnost.“ Cítil jsem se jako dokonalý podvodník. A přitom jsem celou svou bytostí netoužil po ničem jiném, než strávit zbytek svých dní s tímhle okouzlujícím stvořením. Je jisté, že jednou, pokud mi teď dá možnost pokračovat na mé cestě k cíli, se vše dozvědět musí. Měla na to právo, jenom by to nemuselo být hned. Alespoň tu trochu štěstí mi život dlužil.
Upřel jsem na ni pohled plný prosby. Bylo tak nepohodlné nevědět na co právě myslí. Nemohl jsem ji však zklamat. Už tak jsem cítil zlobu sám na sebe za to, jakou hru s ní hraji. Její klidná, tichá odpověď ve mně vyvolala radost.
„Přála bych si, aby to bylo my. Stále mi to přijde ale tak nereálné. Mít vztah s upírem. Stalo se to už někdy někomu?“ Bodlo mě u srdce. Kdyby věděla. V tuto chvíli byla malá lež nutná a nevyhnutelná. Příčila se mi v krku. Promiň Bells, ale musím.
„Nevím, jestli někdy někdo v historie mého lidstva, či chceš-li upírstva chodil či uzavřel partnerství s člověkem. Ale vyloučeno to rozhodně není.“
„Takže kdyby se to ve tvém světě o nás někdo dozvěděl, tak by asi neměli moc velkou radost, nebo se výjimečně pletu?“ Neměli moc velkou radost? V duchu jsem se hořce zasmál své situaci. Dokázal jsem si až v moc živých barvách představit, co by se dělo.
„Ne, nepleteš se. Nebyli by rádi, ale ne všichni mají tyto zpátečnické názory. Jsou i takoví, kteří by nás podpořili. Příkladem za všechny jsou Noel a Sam. Jimi jsem si skálopevně jist.“ Noel a Sam. Věřil jsem jim, jako nikomu jinému. Snad jenom krom mých rodičů. Věděl jsem, že by se snažili dokončit co je nutné, pokud bych zklamal.
„Měla bys už jít domů. Ať o tebe nemají rodiče starost.“ V její přítomnosti jsem nedokázal vnímat čas tak, jak jsem na to byl u lidí zvyklý. My věčně žijící posuzujeme čas podle zcela jiným měřítek. Minuty a hodiny jsou pro nás celkem pochopitelně zanedbatelnými položkami.
Cítil jsem stejnou neochotu pustit Bells ze svého náruči, jakou projevovala ona sama se z ní dostat. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti s rodiči, takže jsem si ji vyhoupl na záda a maximální rychlostí se rozeběhl k jejímu domovu. Na okraji lesa jsem ji postavil na zem. Netušil jsem jak příjemný může být dotek lidské bytosti. Její přítomnost na mých zádech byla pro mě stále něco nového.
„Uvidíme se zase zítra, jestli budeš chtít. Zase na našem místě? Odpoledne?“ Zaprosil jsem .
„Dobře tak tedy odpoledne. Budu se těšit.“ Měl bych pociťovat takovou nesmírnou radost? Zcela řízen svými instinkty jsem se zarazil až téměř na dosah jejích sladkých rtů. Nemohl jsem si ovšem dovolit pokoušet své štěstí více jak jednou denně. Stále to bylo tak silné. Povolil jsem si jen malý, nevýznamný polibek na nosík. A přece, i ten ve mně vyvolal netušené emoce.
„Krásné sny Bells.“ Musel jsem se dostat rychle pryč, dřív než bych si popustil uzdu a provedl to, co je na prvním rande obvykle nedělává.

„Noeli? Sam?“ museli tady někde být. Cítil jsem jejich vůni ve vzduchu.
„Doriane...jak se má Bells?“ Noel se na mě poťouchle usmíval.
„Nebo raději jak se Bells měla?“ Ano....začínal jsem chápat Bellu, že se jí nelíbilo, když ji čtu myšlenky. Jeden neměl vůbec žádné soukromí. Poprvé jsem pocítil jako nevýhodou je, že jeden z mých společníků vidí minulost a ten druhý zase budoucnost. Vůbec jsme byli zvláštní trojice.
Na počátku mé cesty mi byli přiděleni Noel a Samantha, jako důležité prvky. Noel proto, že viděl minulost každé bytosti, ale až po fyzickém kontaktu s daným jedincem. Samantha naproti tomu zase měla možnost nahlédnout do budoucnosti každé bytosti, ale byla omezená stejně jako Noel, tedy nutností fyzického kontaktu. Pak již byli na tu osobu naladěni. Já jsem byl něco jako průsečíkem mezi nimi dvěma. Byl jsem schopen vnímat blízkou minulost a budoucnost zároveň, nebo lépe řečeno trochu širší přítomnost.
„Jo....opravdu humorné, jako by jste to už nevěděli.“ Kysele jsem se na ně zašklebil.
„Ale, no tak Doriane. Vždyť je to jenom dobře, jak lehce to postupuje. S takovou dojdeš cíle rychle. A oba víme, že čím dřív tím líp pro všechny.“
„Ano, pro všechny naše, ale co Bells? Vážně začínám váhat a zároveň vím, že nesmím sejít z cesty.“ Nelíbilo se mi to, ani trochu. Opravdu jsem byl jako padouch.
„No, pokud tě to uklidní, stále cítím, že je to ta pravá a že k cíli dojdete spolu. Pochopí tě. Bude při tobě stát.“ Samina slova nabrala uklidňující podtón.
„Bude při mně stát? A budu já stát při ní? Zvládnu to já?“ Proč jen je osud tak nezměnitelný?
„O čem pochybuješ? Co vlastně chceš? Postavit sobecky své vlastní, i když pomíjivé štěstí, nad ostatní? Sám dobře víš, že jsi zavázán již tím, kdo jsi a kým jsi byl určen. Je to nezvratné.“ Noelův hlas nabral na ostrosti. Měl bych mu být vděčný za to, že mě stále drží při zemi a nedovolí mi polevit a podlehnout své osobní touze. Touze po obyčejném spokojeném životě, která byla momentálně tím silnější, čím více času jsem trávil ve společnosti Belly.
Zahanbeně jsem svěsil hlavu. Opravdu je ale tolik sobecké milovat a být milovaný?
„Vedeš si dobře Doriane. Každý by zakolísal. Otázka je nakolik jsi silný to ustát. Jsme ale s tebou a nenecháme tě padnout.“ Mohl jsem se na jeho slova spolehnout. Byl moje jistota k dokončení započatého.
„Dobrá. Jak pokračuje vaše rekonstrukce? Dá se tam bydlet alespoň symbolicky?“ Raději jsem zvolil únikovou cestu a věděl jsem, kterým směrem se vydat.
Sam se rozpovídala o jejím hnízdečku lásky. Přesně věděla jak bude vše vypadat a to v jejím případě doslova. Nebyl jsem schopen plně vnímat její nadšené vyprávění co do kterého pokoje umístí. Stále jsem se vracel k dnešnímu setkání a dokola si přehrával naše první políbení. Bylo to tak čarovné, tak definitivní.
„Doriane.....Doriane....tedy s tebou je to opravdu vážné.“ Nemohl jsem to vyloučit.
„Ptala jsem se tě, jestli bys za námi zítra nepřivedl Bellu. Ráda bych ji blíže poznala. Tedy osobně poznala.“ Její oči mluvily o upřímnosti této prosby. Nebyla to pouhá zvědavost, ale opravdový zájem o Bellu jako bytost. Pro Sam nebyla jenom tou vyvolenou, Bells se měla stát její druhou polovinou nebo chcete-li nejlepší přítelkyní. Alespoň Sam to tak cítila. Někdy prostě nemá budoucnost jenom vizuální podobu, ale i citovou a někdy má jenom tu pocitovou. Toto byl jeden z těch případů.
„Dobře přivedu ji. Odpoledne, ale slibte mi, že budu mít čas ji připravit na to, co ji podle tebe Sam nevyhnutelně čeká. Chci mít možnost říct ji to sám.“ Naléhal jsem na ně.
„Na to máš právo Doriane, ale uvědom si, že i přesto, že jsme upíři, čas se začíná pomalu obracet proti nám.“ Noel byl v tomto neoblomný a já věděl, že to je jedině pro mé dobro.
„Uvědomuji si to jako nikdo další. Věř mi. Já vás jenom prosím, aby jste se vyvarovali jakýchkoliv narážek. Řeknu jí to sám.“ I když jsem v tuto chvíli neměl jakoukoliv představu, jak to udělám.
„Za nás oba ti slibuji, že to nebudeme my dva, kdo jí to řekne, ale všeho do času.“ Nebyla to výhrůžka ze strany Noela, pouze bratrské varování.
„Děkuji.“ Věnoval jsem jim úsměv. Poté co se Noel se Samanthou rozloučili, jsem se posadil na své oblíbené místo, kámen nedaleko přístřešku.
Jak říci pravdu, aniž bychom ublížili druhému, ale také sobě? Jedním jsem si byl ale ještě jistější. Lež by bolela víc.

Po nenaplněném snu se mi tedy vůbec nechtělo vstávat. Zkoušela jsem znovu usnout a navázat tam, kde jsem skončila. Nepovedlo se. Jediné, co mě dostalo z peřin, bylo pomyšlení, že dneska odpoledne budu moct prožít svůj sen v objetí reálného Doriana. Celé dopoledne jsem se usmívala. Byla jsem nervózní, a přece tak zvláštně uvolněná. Bylo tolik rozporů, kterými se můj rozum zaobíral. Pociťovala jsem nedočkavost po Dorianově přítomnosti, ale zároveň jsem z něho měla trochu strach. Přece jen, pořád to byl upír.
Hmm...upír, který uměl překrásně líbat. Myslím, že u tohoto okamžiku jsem za celé dopoledne strávila nejvíce času. Stále znova a znova jsem si přehrávala celý okamžik. Bylo to jako kouzlo.
„Bello. Prosím tě, mohla bys na chvíli opustit svůj imaginární svět a věnovat mi pár hodinek svého života? Potřebovala bych tady s něčím pomoct.“ Mamka měla dojem, že jsem opět duchem u psaní své povídky. Kdyby věděla. Asi by z toho měla srdeční kolaps. Jak by to asi probíhalo? Ahoj mami, tohle je Dorian. Víš, on je upír, ale nemusíš se dát. Sice se živí lidskou krví, ale lidi neloví. Vážně je v pohodě.
„Jasně mami. S čím potřebuješ pomoct?“
„Odpoledne přijede babička s dědou. Doufám, že se zase nehodláš toulat někde po lesích. Víš jak je babička vždycky ráda, že tě vidí. Takže bych ocenila, kdybys zůstala doma a pomohla mi s občerstvením. Taťka přijde sice dřív z práce, ale nebude to před 6.“ Mamka považovala věc za samozřejmou. Chápala jsem ji. Ještě před týdnem by nebyl absolutně žádný problém, ale takhle? To snad ne. Neuvidím Doriana?
Bylo zvláštní, jakou závislost jsem si na něm během těch pár dní vypěstovala. Mělo by mě to děsit, ale....
Začínala jsem propadat panice. Co teď? Dorian na mě bude čekat odpoledne na našem místě. Nechtěla jsem aby jeho čekání bylo marné. Toužila jsem dosnít svůj sen. Jenom jedno malé políbení. Můj mozek začal spolupracovat a já vymýšlela různé varianty útěku.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one