Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

3. kapitola

Zamyšleně jsem si prohlížel fotografie, které pro mě měly jakousi neidentifikovatelnou příchuť zakázaného ovoce a přeci to bylo tolik vzrušující.
Hleděl jsem na rozzářený obličej Gabriela a jeho ženy. V mysli jsem nedokázal potlačit myšlenku, jak moc mu to v obleku s úsměvem na rtech slušelo. Jeho vysoká postava byla dokonale stavěná. Nejspíš miloval pohyb stejně jako já. Opět jako tolikrát předtím jsem se snažil potlačit chvění, které probíhalo mým tělem, jenom při pouhé vzpomínce na něj.
Vložil jsem fotografie zpět do aktovky a netrpělivě čekal na paní Mariani. V žaludku se mi usadil podivný pocit, který by snad mohl být i pocitem závisti a žárlivosti, kdybych neměl Jacka. Ale... opravdu? Vážně Nicholasi? Kdy jsi naposledy věnoval své myšlenky jenom Jackovi, aniž by se ti to toho připletly vzpomínky na jiskřící zelené oči? Kuš.
A pak jsem uviděl Gabriela. Kráčel k mému stolu a ve tváři měl nejistý výraz. Mým tělem proběhlo radostné překvapení a v srdci se mi usadilo štěstí z toho, že jej opět vidím. Mírně se mi rozechvěly ruce vzrušením, vždyť byl jenom kousek ode mě. A to jiskření, které mezi námi proběhlo. Bylo tak něžné a opatrné, že si toho snad ani Gabriel nevšiml, ale mě to přišlo tak rozkošné a vzrušující zároveň.
„Pane Neali? Pan Mariani je zde. Budete si přát nyní obědvat?“ Mírně naznačil úklonu a vyčkával.
„Zatím ne Horaci. Ale pokud bych mohl prosit, dal bych si kávu. A Vy...“ Upřel jsem opět pohled na Gabriela.
„Mě totéž děkuji.“ Pronesl a posadil se naproti mně. Velmi nesměle se na mě podíval. Studoval jsem každou nepatrnou emoci v jeho očích. Tetelil jsem se blahem jenom z tohoto okamžiku. Z možnosti kochat se jeho nesmělým kukučem a přitom tak jistými pohyby. Byly v něm zvláštní rozpory, které stály za prozkoumání, za velmi hříšné prozkoumání. Už jenom z té představy mi vyschlo v krku. Musel jsem odvrátit svou pozornost někam jinam.
„Takže Vaše paní asi nepřijde.“ Bylo to evidentní a opravdu potěšující.
„Ne, moc jí to mrzí, ale nemohla se dostavit. Myslím ale, že se opravdu nemůže Vašeho díla dočkat.“ Když se jeho rty roztáhly do milého úsměvu, měl jsem co dělat, abych udržel své nenechavé prsty netečně položené na stole.
A pak jsem dostal nápad, jak jej přimět k dalšímu setkání. Cítil jsem, jak se mi tváři usadil poťouchlý úsměv, když jsem vrhl rychlý pohled na aktovku, která ukrývala to, po čem toužila Gabrielova žena. Nebylo to právě fér, ale rozhodně jsem si nechtěl nechat ujít možnost dalšího setkání.
„Abych pravdu řekl, pane Mairani, chystal jsem se Vaší paní omluvit. Vaše fotografie ještě procházejí zvláštní úpravou, takže je zde pro Vás nemám.“ Nasadil jsem omluvný pohled. Číšník nám v tu chvíli donesl kávu.
„Aha, to bude Lisa zklamaná. A na jak dlouho to ještě vidíte?“ Zamíchal si cukr a mě v jednu chvíli přišlo hodně líto, když se jeho obočí smutně stáhlo. Určitě přemýšlel, jak to oznámí své paní.
„Doufám, že co nejdříve. Vlastně si s Vámi mohu domluvit rovnou schůzku, kdy by Vám to vyhovovalo.“ Zářivě jsem se usmál jenom při pomyšlení, že se opět setkáme.
„Nejlépe, když se domluvíte s mou paní.“ Nejistě si poposedl. Na jeho obličeji se najednou promítlo několik pocitů, ale ten poslední byl jako úder do mého podbřišku, kdy se mým tělem rozlilo vzrušení. Jako by i on zatoužil se se mnou setkat. Nebo to bylo jenom mámení světlem a mé toužebné přání?
Nakonec jsem podlehl své touze a natáhl svou ruku pro ubrousek tak, aby se naše prsty o sebe jenom lehce otřely. S čím jsem ovšem nepočítal, byl ničivý požár vzrušení, který zasáhl každou mou částečku. Šokovaně jsem pohlédl Gabrielovi do tváře, abych našel v jeho pohledu totéž, co jsem cítil já sám. Gabrielovy rty se mírně pootevřely a upoutaly tak mou pozornost. Myslí mi proletěla myšlenka, jaké by to asi bylo jej políbit?
Dost Nicholasi. To přeci nejde. Je zadaný a ty jsi přeci taky zadaný. Jack si nezaslouží takové chování.
Trhavě jsem se nadechl a odpoutal se od jeho obličeje. Stáhl jsem ruku a zaměstnal své prsty šálkem kávy.
„Dobře tedy, zavolám Vaší paní a dohodnu si s ní další setkání.“ Pokoušel jsem o uvolněný tón hlasu. Snažil jsem se zastřít vzrušení, které panovalo v mém těle.
Gabriel jenom rozpačitě přikývl a najednou se zvedl a omluvně se na mě usmál.
„Je mi to moc líto pane Neali, ale budu se muset opět vrátit do práce, polední pauza...“ Natáhl ke mně zcela automaticky ruku, ale v poslední chvíli jako by zaváhal a zatoužil ruku stáhnout.
Opravdu velmi jemně jsem uchopil jeho dlaň do své a kdyby to nebylo trapné, asi bych zapředl blahem. Gab mi ovšem nenechal prostor pro vychutnávání kouzla okamžiku a rychle svou ruku stáhl.
„Já to chápu. I já mám dnešek plně nabitý... ale jsme domluveni. Ozvu se Vaši paní co nejdřív. Děkuju, že jste si na mě udělal čas.“ Uchopil jsem aktovku do ruky.
„To já děkuju, mohl jste klidně zavolat, že ty fotky ještě nemáte. Tohle mi přijde od Vás velmi milé, že jste to chtěl sdělit mé paní osobně.“ Jeho hlas byl tak příjemný. Zahaloval mou mysl a nutil mě soustředit se na jeho ústa. Tato koncentrace na ten nádherný kousek jeho obličeje ve mně vyvolával reakce, na které jsem nebyl připraven. Rozhodně ne v plné restauraci.
Vzpamatuj se Nicholasi. Trochu jsem zatřepal hlavou, abych se zbavil mlžného oparu, ve kterém jsem byl zabalen.
„Tak tedy přeji příjemný den.“ Mile se usmál a já jenom s lítostí sledoval, jak se prolétá mezi stoly k východu restaurace.
Tak to bychom měli. Teď už musím jenom vymyslet příležitost, při které bychom se mohli opět vidět. To, že jsem jej chtěl opět vidět, jsem si připustil docela snadno. Ale snažil jsem se přesvědčit sám sebe o tom, že je to prostě jenom chemie. Podvědomě jsem v sobě potlačil cokoliv, co mohlo zavánět něčím vážnějším.

„Lasi?“ Zaklapl jsem za sebou vchodové dveře. Unaveně jsem skopl boty a pověsil klíčky vedle Jackových na háček.
Došel jsem do kuchyně a odložil si aktovku na stůl. Chtěl jsem si vytáhnout skleničku, ale zabránily mi v tom pevné paže obtočené kolem mého těla.
„Lasi. Jsi v pořádku?“ Cítil jsem ve vlasech jeho rty. Tělem jsem se opřel o to jeho štíhlé a nechal se naplnit konejšivým pocitem bezpečí. Najednou bylo pobláznění Gabrielem Marianim zatlačeno někde hluboko a já nechal své tělo, aby si vychutnávalo pocity, které v něm vyvolával Jack. Člověk, díky němuž jsem se stal tím vyrovnaným člověkem, smířeným se svou podstatou.
„Promiň, dneska jsem měl těžký den.“ Zamumlal jsem tiše. Jeho ruce něžně sjely k mému pasu a on si mě přitáhl blíže k sobě. Cítil jsem jeho rty za krkem.
„Jsi celý napjatý. Myslím, že by to chtělo masáž lásko.“ Jeho zastřený chraplavý hlas byl ztěžklý touhou. Touhou po mém těle. Nehodlal jsem mu odporovat.
Tiše jsem zamručel a otočil se v jeho náručí. Hladově jsem vyhledal jeho rty. Mé ruce začaly bloudit po jeho těle, jako by se chtěly ujistit, že je opravdu zde.
Jack prohloubil náš polibek a já narazil zády na kuchyňskou linku pod silou jeho žádostivého ataku. Zřetelně jsem cítil jeho touhu po milování. Miloval jsem jej a jeho polibky jsem mu vracel z hloubi srdce, ale přeci jenom tu bylo něco... někdo, kdo se mi nenápadně vkrádal do mysli i srdce. Gabriel.
Vklouzl jsem Jackovi pod tričko a při zvuku jeho tichého zasténání jsem se rozhodl, že to co je mezi námi, nemůžu jenom tak zničit. Ne pro někoho, kdo je zadaný a navíc jinak orientovaný než já.
Hruběji jsem sevřel jeho vlasy mezi svými prsty a přitáhl si jeho obličej ještě blíže ke svému. Nenasytně jsem jej líbal. V jednu chvíli se mi však nedostávalo kyslíku a odtrhl jsem se. Oba jsem mělce oddechovali. Jackovi jiskřily jeho tmavé oči chtíčem.
„Pojď.“ Uchopil mě za ruku a vedl mě do naší ložnice. Nechal jsem se ochotně povalit do rozestlaných pokrývek a plně se poddal Jackově umění masáže. Nutno dodat, že měl velmi osobitý přístup k této činnosti.
Bylo již hodně pozdě, když jsem odpočíval s hlavou položenou v ohbí jeho ramene a nechal se konejšivě hladit po zádech. Přejel jsem mu dlaní po břiše a obmotal mu paži kolem pasu. Blíže jsem se k němu přitiskl. Usínat v náručí toho, koho milujete, je ten největší požitek, jaký si může člověk dopřát.
A přeci poslední obličej, který se i mihl před očima patřil Jemu.

Zamyšleně jsem seděl a na stole přede mnou mi chladla snídaně. Zíral jsem ven. Vlastně jsem ani nevnímal co se venku odehrává. Sledoval jsem spíš své vnitřní pocity. Co mě nutí myslet na jednoho blonďatého chlápka?
„Gabrieli, proč nejíš? Budeš to mít studené. Krom toho, doufám, že jsi nezapomněl, že jedeme dneska na tu oslavu. Bože, dokážeš si to představit? Sám slavný Nicholas Neali nás pozval na narozeninovou oslavu svého přítele.“ Na malý okamžik se zarazila. „Tedy, ale byla jsem docela překvapená, že má přítele. Chápeš... přítele. Nevěděla jsem, že on je...“ na maličkou chvilinku zauvažovala, jaké slovo by použila, aby to nevyznělo v Mistrovu kritiku.
„Každopádně to začíná v 7 hodin a já ještě neměla čas si koupit přijatelné šaty. Půjdeš se mnou? Měl by jsi si koupit novou košili.“ Začala mile brebentit a běhat po kuchyni. To byla moje Lisa. Byla vyloženě organizační typ. Vše co šlo, odložila na poslední možný termín, ale pak, i když se ji toho nakupilo velké množství, tak si to dokázala rozvrhnout tak, že nakonec vše obdivuhodně stihla.
„To víš, že jsem nezapomněl.“ Vstal jsem, sebral talíř a odnesl jej na linku. „Jak bych taky mohl, vždyť poslední dva týdny nebásníš o ničem jiném.“ A ve mně tím vyvoláváš vzpomínky na pár nádherně modrých očí. Což jsem své paní samosebou nemohl říct.
Lisa se nádherně zasmála.
„Ty mě zlobíš Gabrieli. Ale snad chápeš, jakou z toho mám radost.“ Přistoupila ke mně a něžně zabořila nos do mé mikiny. Pevně jsem ji sevřel v náručí a hluboce nasál květinovou vůni, která ji obklopovala. Její dlaně však nezůstaly netečnými a já za malou chviličku vášnivě oplácel polibky své lásky. Zadýchaně se ode mě odtáhla, laškovně na mě mrkla a vykroutila se z mého náručí. Sevřela mou dlaň do své a namířila si to zpět do ložnice.
Tiše jsem se zasmál. Nebyla to ani hodina, kdy jsme se konečně donutili vstát a já už za sebou opět zavíral dveře ložnice, abych si mohl plně vychutnat své manželské povinnosti.

Nervózně jsem procházel halou rezidence. Měl by přijít. Ano měl by, ale proč ti na tom tak záleží? Nezáleží mi na něm, jenom chci předat fotografie do rukou jeho ženy. Ale... a kdo tomu věří? Takže to pro jeho ženu jsi si dneska koupil novou košili a kravatu? To kvůli ní teď pořád pokukuješ po hodinách a doufám v jeho brzký příjezd, místo abys se věnoval hostům? Nelži prosím alespoň sám sobě.
Ve mně svářely dvě osoby. Jedna, která bytostně prahla sevřít Gabriela v náručí a klidně jej zlíbat k smrti i přes jeho protesty a druhá, která je striktně proti jakékoliv intimnosti s oním mužem. Možná, že to druhé bylo svědomí a rozpolcené srdce, které milovalo a přitom se do něj vkrádalo něco dalšího, stejně křehkého. Jack. Nikdo jiný by tě neměl zajímat.

Vystoupil jsem z auta a nejistě si upravil kravatu. Sledoval jsem Lisin rozzářený obličej. Jako teď si pamatuju okamžik, kdy vběhla do pokoje s telefonem v ruce a nadšeně a hrozně rychle mi oznámila, že pana Neali hrozně mrzí, že nebyl schopen fotografie dodat v domluveném termínu a tak nám jako bolestné nabízí pozvání na narozeninovou oslavu svého přítele. Lisa švitořila dál, moje mysl se však zadrhla na slově přítel. Nicholas měl přítele? Tak proto jsem z něj měl ten zvláštní pocit, že mě vnímá jinak než ostatní muži? Proto jsem jej vnímal jinak než ostatní muže?
„Tak už pojď, Gabrieli. Všichni jsou už určitě uvnitř.“ Nemohla říct, že jsem přijeli pozdě kvůli mně. Byl jsem hotový víc než brzy. To jenom Lisa se zkrášlovala a převlékala dýl, než měla původně v plánu.
Nabídl jsem ji rámě a došel přes parkoviště k honosně vypadajícímu sídlu. Rozhodně bylo rozlehlé. V jeho tabulkách se odráželo zapadající sluce a celý obrázek tak získal na zvláštním kouzle. Musel jsem uznat, že efekt to byl opravdu působivý.
Došli jsme ke dveřím, ale dříve než jsme mohli ohlásit svůj příchod, dveře se otevřely a já pohlédl opět do těch čarovných modrých očí plných radosti. Mým tělem se rozlil pocit klidu a pohody. Jako by mi v tuto chvíli už vůbec nic nechybělo, jako by ve mně zapadly všechny části skládanky, zvané život, na své místo.
„Tak jste tady.“ Pronesl muž, na nějž jsem musel myslet až nemístně často.
„Lasi, prosím tě, kde... oh,“ do haly vstoupil vysoký tmavovlasý muž. Nejprve se zarazil a pak nám vyšel v ústrety s úsměvem na rtech. Uchopil Lisinu dlaň do své a dvorně se nad ní uklonil.
„Madam.“ Vesele se zasmál, když se na mě Lisa nejistě podívala.
„Dovolte mi, abych vám představil vašeho dnešního hostitele a oslavence, Jacka Butlera.“ Nicholas hrdě představil onoho muže. Takže toto je jeho přítel.
Podal jsem mu ruku a ve chvíli, kdy ji přijal a pevně stiskl, v jeho očích se objevilo něco, co jsem nedokázal určit, ale věděl jsem, že se mi to moc nelíbí.
„Takže můžeme?“ Oslavenec nabídl rámě Lise a odváděl ji do sálu plného hostů.
Sledoval jsem odcházející pár a zvědavě se podíval zpět na Nicholase. Chtěl jsem jej vybídnout k následování našich partnerů, ale poselství jeho očí mě pevně přikovalo z podlaze.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one