Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

6. kapitola

Upravil jsem světla tak, aby byla nasvícená jenom polovina Lisina obličeje.
„Tak a teď se na mě podívej, jako bych byl kus čokolády a ty prahneš po tom pocitu, kdy se ti rozpouští kostička na jazyku.“ Můj hlas se podmanivě zahalil a já se na Lisu usmál. Věděl jsem, jakou sílu má úsměv.
Oplatila mi jej a pokusila se nasadit chtivý výraz.
„Tohle není ono, děvče. Zkus se do toho víc vžít. Dej do toho víc ze sebe. Vybav si to - horká čokoláda ve tvých ústech.“ Já sám jsem musel vytlačit vzpomínky na to, co s čokoládou jednou prováděl Jack. Což mi v soustředění na focení vůbec nepomáhalo. V duchu jsem zasténal.
„Liso, zlatíčko. Tohle pořád není ono. Koukám, že čokoláda nebude tvůj oblíbený pamlsek.“
„No, to rozhodně není. Takhle jahody nebo marcipán.“ Trochu ve tvářích zrůžověla. Nemohl jsem se ovládnout a okamžitě ji zvěčnil. Byla to dokonalá fotka. Musela si vzpomenout na něco, co ji rozproudilo krev v žilách.
Au. To bolelo. Na co jsi si vzpomněl ty v souvislosti s čokoládou? A co myslíš, že Lisu přimělo se červenat? Gabriel.
Tělem mi probleskla vlna pocitu, který nápadně připomínal žárlivost.
„Myslím, že jsem na to přišel. Podívej se na mě tak, jak se díváš na Gabriela, když ho svádíš.“ Lisin výraz mluvil za všechno. V tom andělském obličeji se zrcadlila nevinnost, do které probleskoval nefalšovaný chtíč. Vražedná kombinace. A špatný nápad.
Došlo mi, že tenhle pohled jsem nechtěl vidět. Dokázal jsem si představit, jak snadno mu Gab podléhá. A jak ochotně. Srazil by každého chlapa.
Vypadala úchvatně.
„Perfektní a teď nech výraz, jenom se mi maličko natoč napravo.“ Vynikla jí tím pohybem ladná křivka hrdla a při pohledu sklopených řas, to byla úchvatná kombinace.
„Skvělý, trochu pootevři ústa. Jenom maličko.“
Fotil jsem snad přirozeněji než dýchal a Lisa byla výborná modelka. Šlo nám to spolu výborně. Vybrali jsme modely z lehkých, až průsvitných materiálů a některé byly vlastně jenom kusy látky, které se naskládaly do ležérních záhybů tak, aby sice zakrývaly, ale tak, že divák měl tendence trochu zvednout hlavu, jako by mohl získat pohled na to, co je ukryto.
Po nějaké době si maskérky vzaly Lisu trochu do parády, světla udělala s make upem svoje, takže jsem to uvítal a dal si kafe.
Opřel jsem se bokem o hranu pultu a nepřítomně si pohrával s kalíškem, který mě hřál v prstech. Gabriel. Tmavé oči, hříšný úsměv a ty jeho silné ruce. Stačilo jenom si vzpomenout a tuhl jsem na zcela nevhodných místech.
„Tenhle tvůj ztuhlý postoj znám. Na co myslíš, ty zvrhlíku?“ Za krkem jsem cítil Jackovy hebké rty. Kelímek jsem tak tak udržel v prstech, ale nezadržel jsem sten, který se mi vydral z úst.
Spěšně jsem se zbavil kafe, otočil se ke svému milenci a hladově začal plenit jeho ústa. Můj útok nečekal, ale rozhodně ochotně spolupracoval. Jeho ruce začaly bloudit po mém rozechvělém těle a já si vychutnával každé pohlazení. Boky jsem se přitiskl na ty jeho, což mělo za účinek prohloubení polibku.
„Liso?“ V hlavě se mi při tom hlase rozezněl varovný majáček.
„Oh... pardon.“ Téměř jsem od Jacka odskočil. Jako přistižený školák při nepleše.
„Nevěděl jsem...,“ Gabrielův hlas se ztratil. Odkašlal si.
„Nechtěl jsem rušit. Jenom nemůžu najít svou ženu.“ Zněl jeho hlas chraplavě jenom mě?
„Myslím...,“ můj hlas se prožitým vzrušením zlomil.
„Možná si odskočila na dámy.“ Jeho oči prozrazovaly, že scéna, kterou přerušil, mu nebyla po vůli. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsme dva, po sobě prahnoucí muži, nebo jsem se mohl odvážit doufat v něco víc.
„Možná ano. Ahm... omlouvám se.“ Kývl na nás rukou a odcházel.
„Ups.“ Jack se začal tiše smát, ale já se k němu nepřidal.
„Budu muset ještě na plac. Počkáš na mě nebo jedeš domů?“ Sebral jsem kafe a vydal se zpět k práci.
„Docela rád bych tu počkal s tebou a mrkl se na to, jak pokračuje focení. Jestli ti to tedy nevadí.“ Šel za mnou.
„To víš, že by mi to nevadilo. Už tu nebudeme dlouho. Jak tak sleduju náš milý pár, mají na dnešek docela jiné plány.“ Odvrátil jsem pohled od líbajícího se páru a věnoval svou pozornost úpravě látky, na kterou se Lisa měla položit.
„Můžeme?“ Zavolal jsem hlasitěji než bylo nutné.
„Oh, jistě. Už jdu.“ Naposledy políbila svého manžela na rty a vesele došla ke mně. Byla to hodně zvláštní situace a ještě podivnější jiskření kolem nás.


Celý týden uběhl až nečekaně rychle. Doufal jsem, že focením Lisy, získám možnost pobýt v přítomnosti jejího manžela trochu času, ale on od doby, kdy nás s Jackem vyrušil, už nedorazil.
Předposlední den jsem vybral pro naše focení exteriéry za městem, blíže přírodě. Byli jsme ubytovaní v místním hotýlku a ke konci nám chybělo vlastně jenom pár zmáčknutí spouště foťáku.
Nepřišel. Čekal jsem, že poslední večer focení, se na nás přijde podívat a oslavit to s námi, ale evidentně jej to nezajímalo, nebo měl něco zajímavějšího. A nebo prostě nechtěl. I na Lise bylo vidět, že doufala, že se Gabriel objeví a bylo mi docela líto jejího zklamání. Za ten týden, který jsem s ní strávil jsem si musel přiznat, že je to úžasná žena. Byla jako sluníčko. Měl jsem pocit, že jí z úst nikdy nezmizí úsměv a její oči jiskřily nakažlivým entusiasmem.
V těch chvílích jsem se opravdu nesnášel. Chtěl jsem ji obrat o jejího partnera a navíc bolestně ublížit tomu svému, ale nemohl jsem si pomoct. Cítil jsem to v sobě. Cítil jsem to v něm. Láska je prostě nevyzpytatelná a neovladatelná. Už se stalo. Nikdy jsem nevěřil, že je možné milovat dvě osoby najednou, ale byl jsem důkazem toho, že to jde. Jak z toho ven?
Později večer Lisa odešla se smutek v očích a slovy, že je unavená a potřebuje spánek. Zůstal jsem sedět v hotelovém baru a přemítal nad tím, co vlastně od života chci. Skleničky jsem obracel dnem vzhůru tak často, až se barman rozhodl, že je na čase dát si silné černé kafe. Jasná známka toho, že jsem přebral.
Cesta na pokoj trvala déle, než jsem myslel. Neměl jsem kam spěchat. Čekaly na mě jenom čtyři holé zdi a studená postel. Nic, po čem by mé rozprouděné tělo toužilo. Proč musel právě dneska Jack odjet tak brzo? Právě ve chvíli, kdy jsem jej tolik potřeboval. Zlostně jsem vrazil pěstí do dveří pokoje. Bolest v kloubech mě trochu probrala.
Bylo mi ze sebe špatně. Vyčítám Jackovi, že mě nechal samotného, i když vím, jak moc rád by tu se mnou zůstal, a já sám jsem přitom myšlenkami u zcela jiného muže. Navíc zadaného.
Jak jsem se dostal do postele, si už přesně nepamatuju, v myšlenkách mi utkvěla jenom vzpomínka na kluzkou podlážku sprchy.
S pocitem, že jsem právě usnul, mě probral šramot v pokoji.


Taxi mě vyhodilo před hotelem a já radostně vstoupil do hotelové haly. Nohy se mi vlivem alkoholu mírně motaly a tak, když jsem došel k recepci, musel jsem se jednou rukou podepřít o desku pultu. Byl na mě zřejmě komický pohled, protože oblek už dávno neměl svůj tvar a kravatu jsem někde odložil a bohužel u toho i zůstalo.
„Dobrý večer pane. Přejete si pokoj?“ Recepční se usmála servilním úsměvem, který už zjevně nikdy nesundá z obličeje a čekala na odpověď.
„Ahmm... ano... vlastně je tu ubytovaná má žena, paní Mariani. Neví o mě, chci ji překvapit.“ Bože, nesnáším, když i mě samotnému můj hlas zní tak strašně opilecky.
„A jistě, mohu poprosit o nějaký doklad totožnosti?“ Její úsměv trochu poklesl, když jsem se snažil najít peněženku. Pokusil jsem se projít všechny kapsy asi tak na tři pokusy, ale pokaždé mi to ty stupidní kapsy překazily, takže má snaha byla zmařena.
„Víte co pane Mariani? Sice bych neměla, ale dám vám kartu od pokoje, ano? Myslím, že to bude takto lepší.“ Její úsměv v sobě ukrýval shovívavost, která se odrážela od jejího hlasu. Jako by mluvila s malým capartem. Měl jsem chuť protestovat, ale vidina Lisina měkkého náručí a teplé postele, byla silnější.
„Přeji příjemnou noc a je to pokoj 34.“ Podala mi kartu a já ji nejistě sevřel v prstech. Alkohol začínal nabírat vrchu a já věděl, že nejlépe hned bych se měl dostat do postele.
„Děkuju a hezkou noc.“ Vážně jsem se zasmál nahlas?
Došel jsem chodbou ke dveřím Lisina pokoje a na čtvrtý pokus zatlačil kartu do správného místa. Nic se však nestalo. Zalomcoval jsem klikou v naději, že západka povolí. Pořád nic. Unaveně jsem se opřel čelem o dveře a zlostně je nakopl. Nechtěly mě pustit dovnitř a já přitom tolik potřeboval zaměstnat mysl i tělo čímkoliv jiným, že co se ve mně odehrávalo celý týden.
Scéna, které jsem byl svědkem a kterou jsem tak příhodně přerušil, se mi před očima promítala pořád dokolečka. Bylo to k zbláznění. Jako dneska večer. Ve snaze zapomenout a dodat si odvahy sem dojít, jsem se zlinkoval pod obraz. A pak mě zastaví stupidní dveře.
Jak to ten Josh tehdy udělal? Matně jsem si vzpomněl na naše vysokoškolské pokojové party a následné dobývání se do pokojů. Chtělo to jenom potáhnout za kliku a růžek karty zatlačit do správného bodu. Neohrabaně jsem se pokusil provést vše tak, jak jsem si to pamatoval, ale pořád se nic nedělo. Nakopl jsem ještě jednou dveře a pak už jenom cvakl zámek a já se mohl dostat dovnitř. Takže tomu chyběla ta trocha násilí. S potutelným úsměvem na rtech jsem se vkradl dovnitř. Vklouzl jsem do ložnice a spatřil siluetu na posteli. Lisa.
Nemotorně jsem se svlékl, přitom jsem stihl drcnout do stolku a hotelového křesílka.
„Pšššššt.“ Byl jsem vážně namol.
Nohy mě sotva nesly, ale k posteli jsem to ještě zvládl. Vklouzl jsem pod přikrývku a posunul se blíže ke své ženě. Tolik jsem se chtěl ujistit, že je to ona, po kom toužím a koho miluju.
„Gabrieli?“ Jeho hlas se rozespale nesl tichem pokoje. Takže buď jsem víc opilý, než jsem si myslel, nebo jsem v hodně nesprávné posteli.
„Co tady děláš?“
„To si právě taky říkám.“ Mírně jsem se od něj odsunul a hodlal vymáznout z pokoje největší možnou rychlostí, které mé tělo bylo schopno. A zároveň se mi nechtělo se pohnout byť o milimetr.
„Hmm... to je zvláštní. Právě se mi o tobě zdálo.“ Jeho chraplavý hlas mnou projel jako rozžhavená čepel.
Opět jsem se posunul blíže ke kraji postele. Zvláštní, jak jsem stihl během té chvilky vystřízlivět.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ Jeho silná paže se mi obmotala kolem pasu a já zcela nekontrolovaně zasténal. Nicholas se ke mně přitiskl celým svým tělem. Dotek naší kůže ve mně vyvolala požár touhy, který se nezvladatelně rozrůstal a sílil.
„Bože, o tomhle jsem snil tak dlouho.“ Zašeptal a jeho obličej se přiblížil k mému. Měl jsem poslední možnost volby. Buď uhnu, anebo konečně vyzkouším to, na co jsem musel myslet celý týden.
Jeho ústa byla už tak blízko. Pochopil jsem, že blíž nepřijde, že to zůstalo na mě. Poslední krok. Rozhodnutí, na kterém tolik záleželo.
Na stehně jsem cítil jeho reakci na naše doteky. Už to nešlo dál protahovat. Zamotal jsem své prsty do jeho světlých vlasů a stáhl si jeho obličej ke svému. Nejprve jsem se jenom o jeho rty otřel, tak jako on napoprvé o ty mé. Pak jsem se špičkou jazyka dotkl jeho rtu a tím jsem rozpoutal přímo živočišnou reakci. Nicholas se přestal ovládat a můj výpad jazykem mi opětoval v bouřlivém polibku. Otevřel jsem ústa tak, aby naše jazyky k sobě měly co nejblíže. Zasténal jsem do jeho úst. Nedalo se to vydržet. Mé tělo podpořeno alkoholem, bylo přímo žádostivě napjaté. Mé prsty se nejistě vydaly po jeho těle a odměnou mi bylo slastné vzdechnutí.
Pak se na mě překulil a já na sobě pocítil tíhu jeho horkého těla. Náš polibek se prohluboval a já propadal jeho kouzlu. Tělem se mi rozlévaly vlny rozkoše a má mysl byla čím dál tím víc malátná a zastřená.

Nesnáším kocovinu. Mám pocit, že se mi hlava rozskočí na dvě poloviny. Nespokojeně jsem si překryl obličej rukou. Proč Lisa nezatáhla závěsy, jak to dělá vždycky? Lisa. Nicholas. Bože.
Do omámeného vědomí jsem začal přijímat vjemy zvenčí. Někdo vedle mě ležel. Prosím, ať to není... otočil jsem hlavu a spatřil vesele se culící obličej Nicholase.
Odmítavě jsem zamručel. To není dobré. Co když se stalo to, co si myslím?
„Dobré ráno.“ Jeho hlas byl tichý a naplněný spokojeností. Byl spokojený? Sakra, co se všechno stalo?
„Není moc dobré. Příšerně mě třeští hlava. A pak, jak jsem se tu dostal?“
„Hmm, to jsem se taky chtěl zeptat. Ale rozhodně mi to nevadilo.“ Smyslně se zasmál a v jeho očích vědoucně jiskřilo.
Tentokrát jsem zasténal nahlas.
„Copak?“
„No... ahmm.. víš... to v noci... ono...“ Nevěděl jsem, ani co říct.
„Ty si to nepamatuješ?“ Zaraženě mi hleděl do očí.
„Ono je něco, co bych si měl pamatovat?“
„Cítím se trochu dotčeně, že si z té noci nic nepamatuješ.“ Zkroušeně sklopil oči.
„Promiň, ale vůbec nic, jestli jsem něco...“ Las mě ovšem přerušil.
„Neboj, nic nebylo. Chci, abys si naše poprvé pamatoval.“ Naše poprvé. Ups.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one