Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

10. kapitola

Sall se ve tváři rozzářil úsměv. „Tati,“ potřásli si rukama. „Ahoj holčičko, jak se daří?“ „Špatná otázka,“ usmála se a otočila pohled k infuzi. „Mám hlad, že bych snědla krávu a navíc už moc dlouho ležim na zádech a je tu hrozná nuda...“ na chvilku se odmlčela, protože zaslechla něco, co se jí ani trochu nelíbilo. „Ron je tady i s tou svojí princeznou?“ zaškaredila se. Ralp se k ní sklonil, „buď milá, zachránil ti život,“ zašeptal jí do ucha a něžně jí stiskl rameno na znamení podpory. „Bolí tě to hodně,“ v očích se mu mihl stín starostí. „Dá se to přežít.“ Dveře od pokoje se rozletěly dokořán a dovnitř se jako velká voda nahrnuli Sallyini bratři. „Nazdar ségra, tys nám teda nahnala...“ každý se posadil z jedné strany postele. „Tak co, užíváš si pohodičku, lehárko?“ usmíval se škodolibě Frank. Pleskla ho hřbetem dlaně do hrudníku, ale to neměla dělat. Vibrace jejího pohybu se přenesly i do zlomené nohy. Sykla bolestí a nevraživě se po batrovi podívala. „Vemte mě domů, já už tady nechci zůstat ani minutu,“ zaúpěla. „Tak tohle přání ti splnit nedokážeme.“ Hned po Dianě do pokoje vstoupil Ron. Nina zůstala taktně v chodbě, pravdou ovšem bylo, že svou sokyni nechtěla ani vidět. Sally si se všema popovídla. Nechali jí tam nějaké věci a mobil kdyby něco potřebovala a pak jí opustili.
Další čtyři dny musela strávit téměř bez pohnutí na zádech, ale pak už koněčně začala bolest ustupovat. „Tak Sally, mám pro tebe překvapení,“ usmál se doktor Calvin, když sebou na vizitu přinesl berle. „Ty jsou pro tebe, ale opatrně, tu nohu nesmíš ani trochu zatížit, jasný?“ „Teda doktore, vy jste frajer,“ hned měla lepší náladu. „A kdy mě puštíte domů?“ „Člověk ti podá prst a ty bys chtěla celou ruku, všeho dočasu, musíš být ještě pár dní trpělivá.“ Naoko si vzdychla, ale díky tomu, že se bude moci zase pohybovat už jí pobyt v nemocnici nepřipadal tak strašlivý. „Můžu si dát kafe, prosím?“ zatvářila se jako opuštěné štěňátko. „Ano,“ pomohl jí vyndat nohu z popruhů a postavit se. Podal jí berle. „Opatrně,“ napomenul jí naposled. Pak se Sally zarazila. Uvědomila si, že vlastně nemá žádné peníze. Měla tak obrovskou chuť na kafe, že se jí do očí ze zoufalství málem nahrnuly slzy. Robert si toho všiml. „Co se děje Sally?“ otočila se k lékaři s prosebným výrazem. „Doktore, prosím vás můžete mi půjčit nějaké drobné, jestli si dneska nedam kafe tak vám tady umřu...“ rozesmál se, sáhl do kapsy bílých kalhot a podal jí drobné. „Díky, díky, díky, kdybych mohla, tak vás obejmu. Jsem vaším dlužníkem.“
Vydala se po nemocniční chodbě do prvního patra k automatu. Chůze o berlých jí trvala déle než si dokázala představit. Jen než se dostala k výtahu už jí pěkně pálely svaly na noze, nemyslela si, že skákání po jedné je tak náročné. Připadala si, že by jí mohl předběhnout i šnek, ale konečně se dostala ke svému vysněnému cíly. „Teda, to jsem myslela, že jsem trénovaná,“ oddechla si a unaveně se opřela o zeď, automat byl zrovna obsazený. Dotyčný stál zády k ní, pohled jí automaticky sjel na jeho zadek. Uznale se zasmála, i přes džíny se rýsovaly jeho pěkně osvalené nohy, výhled na horní část těla jí zakrývala odřená kožená bunda. Slyšela pípnutí automatu a tak se odstrčila od zdi a stoupla blíž k němu. Mladík se otočil přímo proti ní a vykročil. Nechtěně do Sall narazil, ta jen zavrávorala, dřív než stačila upadnout sevřel ji do své náruče, takže se přesvědčila o tom, že i jeho hrudník je pevný a mužný. Káva mu přitom vypadla z ruky a rozlila se po podlaze. „Jste v pořádku?“ podíval se jí dlouze do očí. Jen přikývla. „Určitě?“ všiml si jak zatíná zuby. Z hrdla se jí vydralo přiškrcené „hmmm“. Při tom jak jí chytal se jí otřel o zlomenou nohu. Přivřela oči, aby zastavila slzy a zhluboka se nadechla. Než konečně promluvila hlasitě polkla. „Asi vám dlužim kávu,“ pokusila se o úsměv, ale příliš se jí to nepodařilo. „Určitě jste v pořádku?“ vůbec se mu nelíbila bolest odrážející se v jejích očí. „Už je to lepší,“ přiznala se, teprve teď si uvědomila, že ji stále drží v objetí. „Díky, že jste mě nenechal spadnout,“ její usměv byl tentokrát upřímný. „Omlouvám se, že jsem do vás strčil,“ i on se usmál. „Můžete stát?“ ujistil se, než jí pustil.
„Můžu vás pozvat?“ jeho nebesky modrému pohledu se nedalo odolat. „Díky.“ koupil v automatu dvě kávy a posadili na lavičku. „James,“ natáhl k ní ruku, přijala současně s vyslovením svého jména. „Co tady děláš Jamesi?“ neunikla jí čersvě zahojená jizva nad jeho levým obočím. „Trochu jsem se rozsekal na motorce, měl jsem ale větší štěstí než ona,“ odmlčel se, „dneska mě pustili,“ dodal, hned jak postřehl její zkoumavý výraz. „No a co ty? Jak si se sem dostala?“ Při vzpomínce na rozzuřeného hřebce jí přeběhl mráz po zádech. „Nebezpečná práce,“ víc se jí to komentovat nechtělo, teď už si dobře uvědomovala, jak velkou chybu před několika dny udělala a že jí to mohlo stát mnohem víc než zraněnou nohu. „No jo za chyby se platí,“ vzdychla si. A tak si povídali a hodiny utíkaly... „Je mi líto Sall, ale musím se s tebou rozloučit, rád jsem tě poznal.“ Rozloučili se u jejího pokoje a pak zmizel za roh. Sall si vlezla zpět do postele a zavřela oči. Aniž by chtěla vybavil se jí Jamesův obličej. Ostře řezané mužsné rysy, světle hnědé promelírované vlasy rozcuchané na všechny strany a nebesky modré oči. „Ach jo,“ při myšlence na to, že už ho zřejmě nikdy neuvidí se jí zmocnila nepochopitelná úzkost. A v té kožené bundě vpadal tak drsně a sexy... přetáhla si peřinu přes hlavu.
Když se druhý den ráno probudila James byl jen mlhavou vzpomínkou na příjemně strávené odpoledne. Nejvíce jí mrzelo, že si nedokázala vybavit jeho milý obličej, to co však nezapoměla byla barva jeho krásných očí. „Kde asi seš Jamesi?“ ptala se sama sebe a opatrně se otočila na bok. Natáhla k nočnímu stolku pro mobil. Hned na to se pleskla dlaní do čela. „Krávo!“ zakřičela na sebe v duchu, když si uvědomila, že mu mohla dát své číslo. Po zapnutí mobilu jí přístroj zavibroval v ruce. Příchozí esemeska jí překvapila. Nevěřícně koukala na rozsvícený display, kde doslova zářilo jméno RON. Nechtělo se jí tu sms číst, mohla tak totiž doufat v to, co tam určitě nebylo. Jen nechtěně zmáčkla tlačítlo zobrazit. „Ahoj Sall, odjíždíme z Předělu. Brzy se uzdrav, Ron.“ Do tváří se jí okamžitě nahrnula červeň, měla chuť hodit telefon přímo proti zdi. Nevěděla jestli má nadávat nebo brečet. Odpověď. „Do hajzlu se tebou,“ naťukala se slzavým pohledem a hned to zase smazala. „A už se nikdy nevracej!“ Smazat. „Díky, doufám, že s tou svojí princeznou budeš šťastný...“, ještě jednou si to po sobě přečetla. „Jo, to by šlo.“ Odeslat.
Sotva zaklapla svoje véčko jejího těla se zmocnily otřesy hlubokého zármutku. I když si to nechtěla připustit věděla, že tohle je konec. Nastala chvíle, které se obávala nejvíc. Slzy plynuly po tvářích a jedna po druhé se vpíjely do polštáře. Potřebovala se zbavit veškeré bolesti, která ji uvnitř spalovala, ale jinak než pláčem se s ní vyrovnat nedokázala. Ublížil jí. To mu nestála ani za to, aby se přišel rozloučit osobně? „A dost,“ napomenula se. „On si tohle přece nezaslouží, žádnej chlap si tohle nezaslouží,“ otřela ty slané krůpěje do rohu své peřiny a pak si oběma dlaněma promnula obličej. Najednou se opět cítila strašně unavená. Zavřela oči a nechala se pohltit bezesným spánkem, ze kterého ji vytrhlo až zaklepání na dveře. Nenamáhala se ani otevírat oči, bylo ještě dost brzo na to aby se musela probrat, nebo ne? „Sall?“ ten hlas, byl jí tak povědomý … ne to se jí asi jenom zdá. „Sally?“ donutila se rozlepit víčka. Škvírkou v pootevřených dveří dovnitř nakukovala blonďatá střapatá hlava. Zamžourala. Nechtělo si jí věřit vlastním očím. Palcem a ukazováčkem levé ruky si protřela vnitří koutky a znovu se podívala ke dvěřím. Obočí se jí stáhlo do jedné linky jak se zamračila. „Jamesi?“ „Jsem rád, že si mě pamatuješ,“ culil se od ucha k uchu. „Co tady děláš tak brzo?“ „Brzo?“ podivil se. „Je půl druhé odpoledne Sall. Napadlo mě, že by sis možná dala kávu a něco pořádnýho k jídlu,“ zatím co jednou rukou přidržoval kliku druhou prostrčil dovnitř a Sall si nemohla nevšimnout, že v ní drží taštičku od Anguse. „Jamesi, ty se mi zdáš?“ rozesmál se, vstoupil dovnitř a posadil se vedle Sally na postel. Trochu váhavě jí políbil na tvář. „Myslím, že ne, pokud se nezdáš ty mě...“ odmlčel se. „V tom případě si anděl.“ Dál už nedokázala udržet pozornost na jeho tváři a pohled se jí stočil směrem k taštičce s jídlem. S chutí se zakousla do prvního hamburgeru. „Božský,“ zahuhňala s plnou pusou.
James ji jenom mlčky pozoroval, s plnou pusou upatlanou od omáček mu připadala roztomile. Nevědomky se pousmál. „Co je?“ zamračeně se na něho podívala. „Nic, jen mě baví tě pozorovat. Vsadím se, že bys vyhrála soutěž v pojídání hamburgerů,“ spiklenecky na ní mrknul. Zamračila se: „Držím tituly za poslední tři roky v ženské kategorii.“ Šokovaně vykulil oči. „Dělam si srandu...“
Další návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. Zrovna byli s Jamesem v půlce rozhovoru a do pokoje vstoupil Trent. Ovzduší v pokoji náhle zhoustlo, když si všiml, že ten cizinec drží Sall za ruku. Nepřátelsky si ho změřil...
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one