Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

5. kapitola

Během té krátké doby, kdy byl Marcellus pryč, se Serena dala dohromady. Po teplé koupeli se sice cítila unavená, ale už jí bylo mnohem lépe. Ethel jí pomohla do čistých šatů a odvedla ji do jídelny. Poprvé večeřela bez otcovi společnosti, zaplavila ji vlna smutku. Místo toho, aby se pořádně najedla přesouvala jednotlivá sousta po talíři sem a tam, snažila se tím přesvědčit chůvu, že do sebe přeci jen něco nasoukala, ale sama věděla že na to neskočí. Po celém sídle panovalo tíživé ticho, které ji dopalovalo.
Udeřila dlaněmi do stolu, postavila se tak prudce, že se židle za ní převrátila a se zaduněním dopadla na dřevěnou podlahu. „Tak dost!“ vykřikla. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. „Chci vědět, co se tady děje,“ marně se snažila udržet klidný tón hlasu, chtěla se služebnictvem jednat na stejné úrovni jako její otec, ale neuměla se tak dobře ovládat. Ethel se na ní otočila s naprosto nevinným výrazem, který měl Serenu přesvědčit o tom, že nechápe, co má na mysli. „Netvař se chůvo, znám tě příliš dlouho na to, abych věděla, co tento pohled znamená,“ zamračila se. „Netuším o čem mluvíte slečno,“ Ethel sklopila zrak k podlaze, nerada své paní lhala. Serena ji popadla za ramena a hrubě s ní zatřásla. Přestože chůva vzhlédla v očích měla stále tu neproniknutelnou masku. „Viděla jsem ho Ethel. Viděla jsem jeho tvář když přišel, a nejenom tvář, citíla jsem jeho krev, když mě vynášel nahoru po schodech. Prosím, řekni mi kde je?“ po skráni jí stékala osaměla slaná kapka. „Neplačte, má paní, prosím,“ padla před ní na kolena.
Hlavní dveře do jídelny se potichu otevřely. „Co se tady děje?“ Marcellův hlas naplnil celou místnost, zněl pobaveně. Stále v něm přetrvávala dobrá nálada po večeři. Serena k němu zvedla svůj uslzený pohled. Několik vteřin zůstala stát naprosto strnule. Vypadal báječně, dokonce lépe než před jejich loveckou výpravou. Na jeho tváři nebyl ani škrábanec. Usmíval se od ucha k uchu a do tváří se mu dokonce vrátila zdravě narůžovělá barva. „Otče?“ nemohla uvěřit, že je živ a zdráv. Vykasala si sukni a rychle se k němu rozběhla. „Otče,“ vydechla s úlevou poté, co mu skočila do náruče. Věděla, že porušila veškerá pravidla, ke kterým byla odmalička vedena, ale v tom náhlém přívalu štěstí se neovládla. Pevně ho chytla kolem krku a on jí sevřel v pase. „Tolik jsem se o tebe bála,“ přes pevně zavřené oči se jí linuly další slzy. Spustil ji na zem.
Stáli proti sobě a Serena si ho se zájmem prohlížela. Těkala pohledem mezi jeho očima a pravou tváří. Promítal se jí obraz drápy zohaveného obličeje. Natáhla k němu ruku. Pomalu se prsty přibližovala k jeho líci, jako by se bála dotknout. Nakonec vzal její ruku do své a sám ji přitiskl na místo, kde měl být zraněn. Nebránila se mu. Jeho dlaň ji příjemně hřála na hřbetě ruky. Zpříma se mu podívala do očí. Zorničky se jí roztáhly údivem. Marcellus zřetelně slyšel nepatrné zrychlení jejího tepu, přesto oddechovala naprosto klidně. „To není možné,“ zašeptala. V této intimní chvíli si Serena přiznala to, co po celý život věděla. Není člověk. Nikdo z nich. Stáhla svou ruku a ustoupila o krok zpět. „Jděte!“ přikázal Marcellus svým lidem, aniž by se na ně podíval. Okamžitě osaměli. Jeho dcera na něho hleděla s podivným výrazem. Prozřela. „Měli bychom si promluvit,“ rukou jí pokynul ke stolu a zdvořile jí pomohl usednout, teprve pak se sám posadil po jejím boku.
„Měli bychom si přiznat jednu důležitou skutečnost. Nejsem člověk,“ Serena sebou bezděky trhla. „Kdo jsi? Anděl?“ Marcellus se smutně pousmál. „Ne, to opravdu nejsem,“ povzdychl si. Přesto, že jí celý čas jejich soužití lhal, neztrácela svou důvěru v něj. „Otče?“ to milé hřejivé oslovení mu dodalo odvahy. „Jsem upír,“ dlaní si přejel přes obličej, od čela k bradě, jako by to ze sebe mohl setřít. Serena se pousmála. „Jsi upír?“ rozesmála se hlasitě. „Upír, který jedenáct let žije po boku člověka?“ On se ale neusmíval, pochopila. Podruhé během jednoho dne srazila židli za sebou. „Sereno, nejsem divoké zvíře, umím se ovládnout,“ couvala před ním tak dlouho, dokud zády nenarazila na zeď. Mohl ji zastavit, mohl ji donutit, aby ho vyslechla, ale neuchýlil by se k násilnému proniknutí do mysli vlastní dcery. Přistoupil těsně k ní. Neměla kudy uniknout. „Sereno miluji tě jako vlastní dceru, nikdy bych ti neublížil.“ „Zabil si dneska někoho?“ vystřelilo to z ní dřív, než si stačila rozmyslet, jak se zeptá. Smutně se pousmál, nechtěl, aby jeho dcera přemýšlela nad tím, že je vrah. „Ale zlato, nemusíme zabíjet proto, abychom přežili. Uznávám, že jsem byl, no, řekněme na lovu, ale nikdo přitom o život nepřišel.“ Věřila mu. Pojď ke stolu, slibuji, že ti vše vysvětlím.“ Mlčky přikývla.
Nastala chvíle tíživého ticha, bylo toho tolik, co chtěl Sereně říci, ale nevěděl, kde začít. „Asi bych ti ten příběh měl vyprávět od začátku. Kdysi dávno žil mocný král, mocnější než v okolních zemí, přesto měl jednu vadu. Chyběl mu následník. Jeho krásná žena mu porodila celkem osm dcer, ale on toužil po dědici trůnu. Po chlapci, který by převzal korunu a vládl lidu spravedlivě jako on sám. Po mnoha letech marných pokusů, nevyslyšených modliteb a nářků, královna konečně porodila synka. Dítě po dvou dnech zemřelo. To králi zlomilo srdce,“ v očích se mu mihl žal.
Serena mlčky poslouchala a bezmyšlenkovitě si třela půlměsíčkové jizvy. Po tváři jí stékaly slzy zármutku. Najednou viděla věci úplně jinak. Dospěla takřka z hodiny na hodinu. V příběhu, který Marcellus vyprávěl viděla sebe samu. Do detailu se jí vybavila matčina milující tvář. I její otec toužil po synovi, kterého mu manželka nedokázala porodit. I když to Lavinia před dcerkou nikdy nepřiznala, Serena věděla jak to bylo. Marcellus pevněji sevřel její ruku ve své dlani.
„Král tu hrozivou ztrátu neunesl. Sotva se doslechl, že jeho naděje vydechla naposledy, vběhl do královniny ložnice. Popadl tělíčko svého syna do náruče a rázným krokem vyšel do kaple, kde dítko uložil na oltář. Po tváři mu stékaly slzy hořkosti, když vytáhl z pochvy svůj meč a jedinou ranou ze zdi srazil svatý kříž. Padl na kolena, zvedl svůj pohled k nebesům a obvinil boha z vraždy. Praví se, že Ježíš vyobrazený na pozlaceném sousoší se rozplakal. A tak moudrý král proklel boha a s žádostí o pomoc se obrátil k ďáblu. Kněz, který to vše sledoval zdáli, přistoupil ke svému panovníku ve snaze ho uklidnit. Pevně sevřel rameno zlomeného vládce, modlíce se za spásu jeho věčné duše. Král svatého otce jedinou ranou připravil o hlavu. Proud krve dopadl na mrtvé dítě, a několik kapek se přes drobné rtíky převalilo do princových úst. A tak se novorozenec znovu rozplakal.
„On byl první?“ zeptala se nedočkavě Serena. Marcellus přikývl. „Ano Raziel je otcem našeho druhu. Karmínová kapka stékajíc do útrob malého ďábla proměnila nevinou dětskou tvář v démona.“ Marcellus se odmlčel. „V démona?“ zašeptala svou otázku a v očích se jí odrážela hrůza. Otec přikývl. „Každý z nás má v sobě démona dítě, je jen na nás, abychom ho ovládli,“ poprvé se přeměnil před jejíma očima. Dívka stěží zadržela výkřik zděšení. Zahanbeně schovala svůj obličej do dlaní. „Odpusť mi to otče,“ vzlykala. „To nic,“ schovívavě se na ni usmál a pokračoval ve vyprávění. „I přes Razielovu skutečnou tvář ho rodiče bezmezně milovali. Jeho žízeň se však stala nepříjemnou přítěží, často se stávalo, že kojná nedokázala plně utišit princův apetit.
Pár let po narození dosáhl dospělosti, vyrostl v mladého muže dřív než jeho starší sestra stačila odrůst dětským střevíčkům. Vždy se živil napůl krví, napůl lidským jídlem, ale čím starší byl tím méně mu jídlo chutnalo. V den kdy poprvé odmítl lidskou stravu přestal stárnout. Další roky žil Raziel v ústraní. Dokud se jeho věk nesrovnal s jeho vzhledem, ho rodiče nepouštěli na krok ze zámku. A tenkrát začaly problémy s jeho původem. Na hostinách pořádaných pro posly jiných králů se jídla ani nedotkl, nikdy si nepřipil s vínem ostatních a jeho karafy s temně rudou tekutinou se nikdo nesměl ani dotknout. Brzy se po okolí začalo šuškat, že následník trůnu je podivín. Královna matka tedy na svého syna začala naléhat, aby se choval normálně. Odepřela mu pravidelné přísuny čersvé krve, násilím a výhružkami nutila syna do lidského jídla. To v sobě však Raziel udržet nedokázal, krom krve vše okamžitě vyzvrátil. Matčina nepříčetnost došla tak daleko, že to vyvrcholilo v krutou hádku, kterou královna nepřežila. Poté co Raziel zabil vlastní matku, aby ukojil žízeň, opustil hrad. Na království se snesl smutek. Následník byl prohlášen za mrtvého.“ „To je hrozné,“ Serena si hřbetem dlaně otřela uslzené tváře a dál bedlivě poslouchala Marcellův napínavý příběh.
„Král se narychlo znovu oženil a nová vládkyně mu při prvním slehnutí porodila syna, vytouženého následníka. Smutný opar nad královstvím se vypařil a začalo období bujarého veselí. Raziel se na dlouhou dobu ztratil. Až když budoucí král dosáhl dospělosti oběvil se jeho nevlastní bratr na zámku. Zloba a zášť, které ho uvnitř spalovaly, našly svůj cíl. Mezi sourozenci došlo k souboji. Raziel z toho klání nevyšel bez úhony. Ostří meče po sobě sjíždělo, a zvonění kovu protivníkům ještě dlouho znělo v uších. Krev na čepelých se smísila. Mladší bratr souboj nepřežil,“ Marcellův smutný obličej vypovídal víc než jeho slova. Za řasami se mu zatřpytily slané krůpěje. Už v sobě ten příběh nedokázal udržet celý. „S nadcházejícím úplňkem jsem se probudil v královské hrobce. Stal jsem se tím, čím je můj bratr od narození. Jeho krev, naše krev je klíčem k nesmrtelnosti.“ Serena zalapala po dechu.
„A tak vznikl náš rod. Jen ti kdož jsou zrozeni z Razielovi krve jsou tak silní, aby se stali vůdci. Každé další pokolení je slabší ve svých schopnostech, ty se dají umocnit pouze stářím. Avšak není mocnějšího upíra než jsem já nebo on,“ poslední slovo spíše znechuceně procedil přes zatnuté zuby. Svaly na čelistech se mu napajaly neskrývanou nenávistí. „Odkud to všechno víš?“ zeptala se Serena. „Po vlastní smrti jsem navšívil otce. Ten se mi ke všemu přiznal. Od toho nebohého kněze pochází veškérá naše nesnášenlivost s náboženskými relikviemi.“ Vysvětlil jí, co udělá s kůží upíra svěcená voda, popsal neschopnost přiblížit se ke kříži, natož vstoupit do kostela. „Ani vstup na boží světlo není příjemný. Paprsky toho prokletého slunečního kotouče bodají do očí jako hroty tisíců dýk,“ úsklebek v jeho tváři Serenu přesvědčil o pravdivosti těch slov. Nikdy otce na přímém denním světle neviděla.
I přes rostoucí únavu si dívka vzpoměla ještě na jednu věc, která ji zajímala. „Otče, říkal si, že si dnes na lovu nezabíjel, nebojíš se, že tě tvá obět prozradí?“ „Jsi opravdu bystré dítě,“ usmál se a pohladil dceru po tváři. „V našich zubech se tvoří jed. Působí na naší oběť jako droga, takže se nám nikdo nevzpírá. Dalším účinkem té látky je ztráta paměti. Dívka, ze které jsem dnes večer pil,“ Serena nepřehlédla jeho tajemný usměv, „se ráno probudí s ošklivou bolestí hlavy, ale z uplynulé noci si na nic nevzpomene,“ jasným gestem naznačil, že pro dnešní den už bylo zodpovězeno příliš mnoho otázek a je na čase jít spát. Přesto Serenu trápila ještě jedna palčivá otázka.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one